Ambon
Administrátor
--- 30. 4. 2007
Zamyšlení - rozum versus víra
Zamyšlení - rozum a víra
Rozum a víra
v tradici Západu a Východu
Západ hledá cestu, jak dál v řešení dilema „rozum versus víra“: aktualizovat středověkou syntézu (nová aliance) nebo jiskřící polarita?
Z pohledu pravoslaví to vypadá tak, že západní křesťanství (v oblasti církevního učení a duchovního života) po velkém rozkolu v průběhu druhého tisíciletí kolísá mezi racionalitou a sentimentalitou. Scholastická racionalisticko-právní teologie na jedné straně, na straně druhé specifická katolická mystika založená na sentimentalitě, emocionalitě, snění, představách, exaltované obrazotvornosti... Oba póly se zdají být neuspokojivé a prostor, který je jimi vymezen, jakbysmet. Čili ani syntéza ani jiskření mezi póly nic nového na tomto poli nenabídnou a patovou duchovní situaci Západu zřejmě neřeší.
V pravoslaví jsou jiné dva póly mezi nimiž se rozprostírá křesťanské myšlení a duchovní život. Je to apofatické a katafatické teologické pojetí.
Katafatická teologie se soustředí na vyslovení, čím Bůh jest. Je důležité používat i ubohou lidskou mluvu k popisu, čím Bůh je, abychom na to nakonec nezapomněli. Leč toto pojetí je zatíženo zřejmou nedokonalostí, protože - jak popsat nepopsatelného Boha? Každé určité vyjádření o Bohu je nedokonalé, nevýstižné, částečné, antropomorfní, a tudíž může někdy obsahovat jistou pachuť falešnosti.
Apofatická teologie se zaměřuje na vymezení, čím Bůh není. Dává prostor tajemství. Ve svých důsledcích vede k mlčení o Bohu. Její nedostatek je taktéž zřejmý. Skýtá málo prostoru ke svědectví o Bohu, k misii, k polemice s jinými vírami (a takovou polemiku považovala Církev od dob svatých apoštolů za potřebnou a Bohulibou); dává nám pramálo podkladů pro vytvoření kodifikovaného psaného církevního učení, které je mírou, kde ještě církev může být a kde už není, resp. měřítkem, kdo je pravoslavným a kdo heretikem (to jsou v jádru slova sv. Cyrila - Konstantina, který přišel se svým bratrem Metodějem na Velkou Moravu).
A tak teologie církevní nauky spíše konverguje ke katafatickému pojetí, kdežto v duchovním životě a autentické křesťanské mystice dominuje spíše apofatické pojetí teologie.
Pro oba póly je typické, že na žádné straně není přítomno ani jedno z obou pojetí v „čisté podobě“, ale vždy je nějak smíšeno či „naočkováno“ i tím opačným. Dále ještě podtrhněme, že na katafatické straně je racionalismu postavena pevná hranice, která nesmí být překročena (a právnické myšlení - tak oblíbené na středověkém Západě - je v oblasti Bohopoznání vyloučeno). Na apofatickém pólu se zase stojí na stráži před pokušením emocí, sentimentu a fantasijní představivosti.
Západní člověk by se mohl obávat: omezíme-li rozum a zavrhneme-li emoce, co nám pak vlastně zbude? Není to uříznutí hlavy a vytržení srdce? To je vážná otázka. Pravoslavní ji řeší z perspektivy svatootcovského učení a reálné zkušenosti asketů, poustevníků a vlastně celé Církve. Ocitáme se tím na tématickém území svatootcovské antropologie - čili toho křesťanského pohledu na člověka, jaký se zachoval už jenom v pravoslaví. Podle pravoslavné antropologie byl člověk po Adamově pádu úplně zkažen, stal se pokaženým do největších hlubin své bytosti. Samotný kořen lidského bytí je napaden hnilobou. Není na lidství místa ani oblasti, která by zůstala nedotčena hříchem a rozkladem. Pokažený je i lidský rozum a hlavně lidské srdce. Je-li rozum v takovém stavu, nemůže správně přemýšlet o Bohu. Je-li srdce v takovém stavu, nemůže Boha zrcadlit. Proto je základním východiskem pravoslavného duchovního života očištění lidského nitra od hříchu. (Je to obsáhlé téma, a proto na tomto místě nutně zjednodušujeme.) To znamená rozum vyprázdnit od zkaženého myšlení a srdce vyprázdnit od zkažených citů. Nástrojem duchovního díla je spolu s askezí vnitřní modlitba, která má naplnit rozum a sestoupit do srdce.
I z natolik zjednodušeného až schematického výkladu vidíme, že v pravoslavném duchovním životě nejde o to, abychom se připravili o hlavu i o srdce, ale abychom je v asketickém sebezapření očistili, aby mohly začít plnit svůj hlavní úkol - čili poznávat Boha.
Z toho všeho můžeme již snadno chápat, jak dalece je pravoslaví vzdáleno od západního uvažování a západní zbožnosti. Zatímco současný papež na své známé univerzitní přednášce (která tak nespravedlivě vyvolala před časem bouřlivou nevoli muslimů) hovoří o nutnosti nově sjednotit víru a rozum, pak pro pravoslavné je něco takového už v samém svém principu slepou uličkou, která nevede ke zbožnosti, ale k dalšímu bloudění. Neočištěný pokažený lidský rozum nelze s vírou nikdy sjednotit. A sjednotí-li se přec s vírou (jako ve středověku na západě), pak za jedině cenu pokažení víry se všemi hroznými důsledky - jimiž jsou hlavně poškození církevního učení a zbloudění duchovního života.
A druhotným důsledkem je posléze vzpoura takto zotročeného rozumu, který neprošel očištěním a prohlédnutím, ale byl nedobrovolně zakován do řetězů „svaté inkvizice“. Taková vzpoura nemůže vypadat jinak, než jako setřesení „církevních okovů“, zavržení víry či náboženství všeobecně; nebo je jejím výsledkem překování náboženství v neškodnou kulturní ozdobu osvícené civilizace, úctyhodnou oprašovanou památku na předky, nebo ve chvályhodný charitativní spolek, v němž pár idealistických nadšenců supluje výpadky v sociální politice státu.
To vše pod maskou triumfálního osvobození lidského ducha. Pro jakou svobodu? Pro zlostný ateismus, či ohlupující materialismus (či duchovně paralyzovaný agnosticismus). (Je špatným vtipem, kterým se ďábel vysmál popletenému lidstvu, když tento tragický triumf, který vyvedl lidi z jednoho temna, aby je uvrhl do druhého, byl nazván „osvícenstvím“.)
Otázka tedy nestojí, jestli je rozum slučitelný s vírou, ale spíše: „jaký rozum“ a nebo s „jakou vírou“.
Shrnuto:
Hříchem poškozený rozum nemůže chápat či posuzovat křesťanskou víru, protože skrze tuto víru Bůh zjevuje věčnou pravdu, a rozum poškozený hříchem není schopen tuto pravdu správně nazírat. Řešením však není podřídit rozum víře, jak to řešil Západ, nýbrž očištění rozumu tak, aby byl uzdraven a byl schopen nahlédnout pravdu, kterou víra zjevuje.
Dilema, ve kterém se křesťanský Západ od středověku potácí, je tedy vlastně umělé, resp. vzniklo za hranicemi autentického křesťanství. Řešení tohoto dilema je tudíž nadmíru prosté - návrat k původnímu křesťanství.
Administrátor
--- 30. 4. 2007
Neděle o mrtvicí raněném
Neděle o uzdravení mrtvicí raněného
Čtení z Evangelia na tuto neděli:
Byla v Jeruzalémě u brány ovčí koupel, kteráž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší majíc.
Kdežto leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody.
Neboť anděl Páně jistým časem sestupoval na tu koupel, a hýbal s vodou. A kdo tam nejprve sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.
I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třicet let nemocen byl.
Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Odpověděl mu nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se pohne voda, uvrhl mne do rybníka, neboť než já tam přijdu, jiný přede mnou již tam vstoupí.
Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď.
A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil.
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
Mrtvicí raněný člověk je tady mj. obrazem stavu lidské duše po pádu - čili naší duše. Podobně jako mrtvicí raněný sice žije, ale nemůže se hýbat nebo ovládat část těla, tak i duše člověka po pádu je jakoby ochrnulá - nežije, ale spíše živoří; její schopnosti, kterými ji kdysi nadal Stvořitel, jsou umrtveny...
Anděl zde v době před ukřižováním Krista jednou do ruka sestupoval do vodní nádrže vyhrazené na očišťování ovcí před jejich obětováním v chrámu. Volbou toho místa k uzdravování lidí se poukazuje na zvířecí stav lidí, do něhož je přivádí hřích; a právě tento žalostný duševní stav člověka je příčinou jeho nemocí a smrti.
Evangelijní příběh jde však ještě dál, než je pouhé připomenutí, kam přivedl člověka jeho pád do hříchu a do smrti.
Anděl nemohl uzdravit tohoto ochrnulého, neboť se kvůli své nepohyblivosti nemohl dostat k vodě naplněné silou andělskou, a získat tak vyléčení. Duši ochrnulé hříchem nemůže pomoci žádný anděl, protože vnitřní síly duše jsou rozloženy a člověk už není ve stavu, aby mohl přijmout takové uzdravení, které je mu podáváno jakoby zvenku.
Tímto pohledem na člověka se liší křesťanství od všech jiných náboženství: od buddhismu, hinduismu, islámu atd. A tím se také vysvětluje, proč tato náboženství nemohou člověku pomoci vyřešit jeho základní problém: smrt. Nejenže taková náboženství, která nejsou dědici Kristovy oběti, nemohou vyléčit člověka, protože nemají lék; ona nemohou ani diagnostikovat chorobu (tj. příčinu smrtelnosti a nevyhnutelného úmrtí každého člověka), a proto lék ani nehledají. V principu tedy považují nekřesťanská náboženství smrt za něco přirozeného a jsou tudíž pohroužená do sféry duchovně padlého světa. Kdežto křesťanství hledí na začátek historie světa, kdy Bůh stvořil člověka jako nesmrtelného, a smrt, které posléze první Adam propadl, je pro Adama a všechny jeho potomky tudíž něčím hluboce nepřirozeným.
Jediná možnost nápravy žalostného stavu člověka, který už nemá žádnou schopnost uzdravit se sám, je léčit ho jakoby zevnitř - a to je právě to, co přišel vykonat Kristus. Boží Syn "oblékne lidství", přijme všechny důsledky hříchu lidí, včetně smrti, a svou obětí na Kříži a vzkříšením obnoví lidství "zevnitř". Stane se novým Adamem, od něhož se odvíjí nové pokolení lidí, kteří nejsou už jen zrozeni ze svých pozemských rodičů, ale skrze Krista jsou zrozeni z Boha. Synové Boží.
Zatímco anděl v ovčí koupeli uzdravil jednoho člověka za rok, Spasitel se (jak poeticky pějí posvátné hymny) učinil pramenem koupele, ve které získávají věčný život všichni, kteří si to přejí (myslí se tím svatá Tajina křtu).
Anděl uzdravující skrze vodu byl předzvěstí křtu. A tak tam u té vodní nádrže kdysi v Jerusalemě, kde se Ježíš ujímá ochrnulého člověka, jemuž už ani žádný anděl nemůže pomoci, začíná probleskovat světlo nové éry lidských dějin, otevírají se brány kdysi uzavřeného ráje.
Z hymnické církevní poezie k tomuto dni:
Svou Božskou pomocí pozdvihni, ó Pane,
duši mou, krutě ochrnulou všemožnými hříchy a skutky nepatřičnými,
abych volal zachráněn k tobě, Slitovníče,
jenž jsi kdysi pozdvihl ochrnulého: „Sláva vládě tvé, Kriste!“
Administrátor
--- 25. 4. 2007
Z došlé pošty
Jako čtenář pravoslavného weblogu Ambon a jako pravoslavný křesťan by touto cestou chtěl (byť nejsem studovaným bohoslovcem), reagovat na příspěvek jer. Jana z Jihlavy O mýtu společné ekumenické „biblické víry".
Jeho reakce na moderní tendence (nejen) protestantské theologie směřující k "demytologizaci" Písma (viz např. R. Bultmann) je z hlediska pravoslavného čtenáře jasně pochopitelná a prožitá. Chtěl bych tímto jen doplnit mé osobní prožitky z uvažování nad problematikou "Zdnešnění" (vida, tento pojem nemusí být vlastní jen římským katolíkům): Pravoslaví se nemusí "modernizovat", nemusí se "přirovnávat k tomuto světu" (právě naopak!). Samozřejmě je nutné mít respekt k práci na poli věd, ale výsledky této práce jsou přece velmi relativní a časem proměnlivé! Zcela se přizpůsobovat dnešnímu světu z hlediska objednávky současných vědeckých poznatků a nepoznatků je trochu krátkozraké - natož je-li kvůli tomu měněna theologie a úplně relativizován odkaz Otců... Je-li s námi Slovo, tak je s námi stejně jako před 2000 lety a není nutné se před západním kultem rozumu stydět za způsob jeho literárního vyjádření. Vždyť k nám v takové formě přišlo. Proto můj postoj k západním teologiím zjednodušuji takto: Kdyby nebyly neustále hnány touhou po modernizaci před 1000 a 500 lety, nemusely by tuto touhu následovat i teď. Můj postoj zní "trpělivost". S tou můžeme životní vzepětí velkých duchů západního myšlení sledovat bez ukroucení hlavy, někdy snad s přitakáním.
Ondřej Malík
Ještě dodatek autora:
Bultmannovi dle mého šlo o "demytologizaci" osoby Krista (potažmo Nového zákona), která by umožnila jasnější pohled do hlubin tohoto poselství.
Administrátor
--- 24. 4. 2007
Výročí pontifikovo
K výročí papežova pontifikátu
Komentář z ruského tisku
(aneb civilní pohled z druhé strany)
Posel minulosti v zemi budoucnosti
Papež Benedikt XVI. je živou připomínkou, že konzervativní tradice minulosti se mohou stát náboženstvím budoucnosti.
Mnozí upřednostňují "nevšímat si" tohoto papeže, který "stojí ve stínu svého velikého předchůdce". Papež Benedikt usedl na trůn, který byl na celou generaci (ne-li na dvě) spojován výhradně s Janem Pavlem II. Volba 77-letého papeže proběhla dosti tiše, bez senzací a skandálů. Konkláve jej zvolilo na čtvrtý pokus (kdežto v minulosti bývalo i 30 hlasování), přičemž většina analytiků už za života Jana Pavla II. předpovídala, že dalším papežem bude německý kardinál, hlava kongregace pro nauku víry (klíčová složka katolické církve; dříve tzv. "svatá inkvizice").
Nový papež nevyhlásil žádné reformy, nepřipravil žádné kádrové zemětřesení, a vůbec poskytoval málo důvodů médiím, aby se zajímala o jeho osobu. Psychologický kontrast s jeho předchůdcem byl tak veliký, že papeže Jana Pavla II. začali někteří náhle vidět jako "šoumena", což za jeho života nikdy neřekli.
Pokusy nějak skandalizovat intronizaci Benedikta XVI. se nesetkaly s úspěchem. Byly často spojeny se snahou přivést tohoto papeže, představujícího křesťanský Západ, do konfliktu se světem islámu. Zpočátku si málokdo všiml, že ve své intronizační řeči, která již tradičně obsahovala znělé ekumenické noty, papež nevzpomenul -- mezi těmi všemi ostatními svými "bratry" -- na muslimy. Ty muslimy, které Jan Pavel II. všemožně velebil a ctil. Pak Benedikt XVI. v podstatě odmítl přijmout delegaci islámských teologů, byť s nimi nakonec přece pohovořil. To vše však bylo jaksi neurčité a nepřesvědčivé. "Poplašné zvěsti", že papež zastává islamofobii, se roznesly po proslovu papeže na jeho "rodné" univerzitě v Regensburgu, která se stala jedinou senzací jeho tichého dvouletého pontifikátu. Jenže dnes už následky tohoto projevu víceméně vyprchaly, papež se stokrát omluvil, a při své návštěvě v Turecku učinil tytéž poklony vůči islámské tradici, jako Jan Pavel II.
Pokusy skandalizovat Benedikta XVI., které se objevily nějakou dobu po jeho intronizaci, mají spíše konspirativní charakter. Jakýsi neznámý německý profesor se rozhodl vyhlásit, že předcházející papež byl otráven, aby byl uspíšen nástup Benediktův. A tak se začalo tvrdit, že nový papež je přívržencem Ameriky, která ztrácejíc kontrolu nad Evropou, snaží se ji dostat do konfliktu s islámem; a tento konflikt má přivést Evropu pod ochranu zaoceánského partnera, "světového četníka". Podle této zvěsti, měl prý Ratzinger učiněnu dohodu s Amerikou již dávno, leč Jan Pavel II. stále žil, pořád budoval nějaké "mosty", a mohlo by se stát, že stále stárnoucí kandidát na papeže vůbec nestihne stát se papežem... Každý nejspíš vidí, co vidět chce.
Posoudíme-li věc objektivně, pak je nepochybné, že pontifikát nového papeže oživil dřímající konzervativní síly v katolické církvi a kolem ní. Dosti orthodoxní názory Ratzingerovy byly i dříve všeobecně známy. Právě on byl autorem encykliky vydané Vatikánem k dvoutisíciletí křesťanství a obsahující zřejmé narážky na papežský primát a na "schismatičnost" těch východních i západních křesťanů, kteří tento primát neuznávají. V podobném duchu - univerzalní a absolutní pravdy - se nesla i mnohá teologická díla kardinála - dogmatika. A aby nikoho nenechal na pochybách, začal kardinál sloužit latinsky archaickou tridentskou mši (na 2. vatikánském koncilu skoro zakázanou) a vést rozhovory s "lefebristy", kteří se od Říma odklonili na protest proti modernismu a "herezi ekumenismu". Po intronizaci Benedikta XVI. se významná část lefebristů znovusjednotila s Římem.
Možná je to paradoxní, ale antiekumenické naladění Benedikta XVI. vedlo k oteplení ve vztazích Vatikánu s Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu), která se zapletla do ekumenismu za epochy Benediktem nemilovaného 2. vatikánského koncilu, a nyní na to raději příliš nevzpomíná, aby nedráždila konzervativní pravoslavné společenství. Otevřenost Jana Pavla II., jeho slovanská národnost, antikomunismus, jeho úsilí dostat se do Ruska a pobratřit se s ruskými bratry - to vše strašilo Ruskou církev... Benedikt XVI. ze své strany vyslal na Rus několik signálů o tom, že nehodlá pokračovat v "proselitismu na kanonickém území" Ruské pravoslavné církve, do Ruska se necpe a ekumenickým fanatismem se nevyznačuje. Moskva signály blahosklonně přijala, vyhlásila "oteplení vztahů", ale z obav před "neladem" v řadách svých oveček zatím ještě opakuje zaklínadla o nemožnosti setkání Alexije II. s papežem.
Na pozadí tohoto všeho je možno bez pochyb mluvit o jistém (nejspíše dočasném) opadnutí liberálních tendencí v životě a teologii katolické církve. Riskneme odhadnout, že kdyby byl současný konzervativní papež mladší, pak by vlivná liberální lobby vynaložila více sil, aby se nedovolila jeho zvolení na vatikánský trůn. Po bezuzdném liberalismu Jana Pavla II. nastoupila éra jakési syntézy, vybalancování mezi liberalismem a konzervatismem v katolické církvi.
Současný pontifikát je skutečně dočasný - takové jsou neúprosné zákony lidské přirozenosti. Jenže přes tuto "dočasnou" periodu budou do budoucnosti (tj. do křesťanství 21. století) přeneseny některé důležité prvky tradice a orthodoxie, které se nově zjevují západnímu světu; stává se z nich jakási móda, která však přináší okusit, že "dávno zapomenutá minulost", klenot velice jemné práce, je něčím krásným, unikátním a dobrým. Pro někoho to může být móda antikvariátů, kdy se relikty tradice zasazují do současného postmodernistického interiéru. Pro jiného to může být odpovědí na jeho tíhnutí ke svatosti a dokonalosti, což je vlastní každému člověku.
A to jsme ani nestihli zmínit, že v současném "konzervativním převratu" Benedikta XVI. je něco nadějného i pro pravoslavné tradicionalisty. Módní konservativismus papežův připravuje dobrou půdu pro hlásání neporušené staré svatootcovské tradice.
A. Soldatov
Credo.ru
P.S.
Co si budeme namlouvat. Morální vliv katolické církev je mocný a působí nepřímo i dovnitř pravoslavné církve. Zatímco perný modernismus Jana Pavla II. se odrážel i ve vnitřních tlacích v pravoslaví; tak konzervativní linie Benedikta XVI., která se stává celosvětovou módou, možná bude inspirovat i řadu pravoslavných a napomůže normalizaci vztahů mezi církvemi i v poměrů v církvi.
(Překladatel)

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 151 do č. 154)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.