Ambon
Administrátor
--- 16. 6. 2007
Putování do Chotouně
V Chotouni u pramene
Neděle svatých země české mne inspirovala vypravit se zase po nějakém čase k pramenu sv. Prokopa do Chotouně. Uvítala mne liduprázdná náves s vysokými stromy. Pramen byl na svém místě. Políbil jsem starý otář-prestol, který je nad pramenem vybudován a usedl jsem k prameni. Napil se vody; byla opravdu lahodná. Mohutná lípa, která pramen střeží, na mne z koruny vydechla jemnou líbeznou vůni a listí zašeptalo nějakou na zemi už neznámou řečí... Bylo tam krásně.
Pramen vyvedl anděl při Prokopově narození. Dodnes dává neobyčejně dobrou a silnou vodu, pro kterou si sem jezdí lidé z okolí (jak jsem sám mohl vidět). Kéž jim všem sv. Prokop požehná.
Pramen sice vyvěrá pod oltářem, ale vyveden je asi 1,5 m před něj, kde je možné si vodu nabrat. I v tom letošním suchu prýští voda stejně jako dřív.
Seděl jsem tam a modlil se u té vody ke svatému Prokopu. Zabroukal jsem tropar o „vyvoleném divotvorci a obdivuhodném postníkovi“ a prosil ho, aby nás, české pravoslavné, učinil služebníky pravdy, jakým byl on sám. Aby nám pomohl správně se zorientovat v téhle době lži, klamu a zmatení. Aby lidem pomohl mezi kalnými vodami z různých duchovní proudů, ve kterých se míchá všechno s čímkoliv, najít pramen vody čisté a živé.
Vzpomínám si, jak jsme sem jednou přijeli vykonat bohoslužbu (to už je více než před deseti roky). Bylo nás pár lidí. Sloužil jsem na tom kamenném oltáři božskou liturgii. Lidé zpívali, jejich modlitby se nesly po té tiché návsi. Na oltáři tenkrát nebyla socha. Po liturgii kolem šla jakási babička, zdálo se, že je potěšena tím naší modlením; jen zalitovala, že tam zrovna není ta socha a oltář se jí zdál bez ní takový prázdný. Prý je socha zrovna restaurována... Otázal jsem se, co je to za sochu. „No tam je přece ten čert,“ spráskla ruce babička nad mou nevědomostí. Zdvořile jsem mlčel, ale v duchu jsem děkoval Bohu, že sochu odvezli a že jsme mohli sloužit na oltáři bez čerta.
Dnes už tam ta socha je, takže se můžete podívat, jak je to s tím čertem. Nu, není to tak zlé, jak jsem se původně obával. Přece jenom tam dominuje sv. Prokop... Stejně je však zajímavé, že to, co lidem utkví v paměti nejvíce, je ten čert dole...
Za úvahu stojí i to, jak vděčně je tradován obrázek Prokopa orajícího s čertem. Kdo však přemýšlí nad tím, že sv. Prokop nalezl pravdu a svědčil o ní svým životem? Pravda dneska lidi zkrátka „moc nebere“.
Udělal jsem pár fotek a došel jsem si do auta pro psací nádobíčko, sedl si tam vedle pramene pod starou moudrou lípu a napsal tyhle řádky. Ve stínu lípy. Ptáčkové zpívají nádherně, vyzpěvují své melodické ornamenty, voda v prameni tiše zurčí... Je to útěcha sem doputovat. Sv. Prokope, pros Boha za nás!
---------------
P.S.
Zřejmě aby se potvrdila slova, která jsem zrovna dopsal, přišel po chvíli nějaký školní výlet: děti asi tak ze druhé třídy s třemi učitelkami. Drobotina se vrhla k prameni, učitelky udělily pár rámcových pokynů, poté usedly opodál pod strom a zapálily si. Jeden klučina přišel po pár minutách ke mně a ptá se mně, proč mám takové vousy, že prý vypadám jako skřítek. Namítl jsem, že skřítkové jsou přece malí. Klučina to uznal: „Tak jste velký skřet“ - řekl laskavě. Tak, a mám to. Pak se tázal, co tam dělám. Odvětil jsem, že tady píšu něco o tom prameni, a řekl jsem mu pár slov o sv. Prokopu; při tom mi nahlídl do toho, co jsem napsal: „Tam je něco o čertovi!“ - vyjekl nadšeně. Tak jsem chtě-nechtě musel vyprávět historku, jak Prokop oral s čertem. Ach jo.
Nato se přitočily další děti: „Máte tam nějaké hry?“ - ukazovaly na notebook. Odtušil jsem, že „hry tam nemám“, v důsledku čehož zájem školáků o skřítka hlídajícího svatou studánku silně poklesl.
Loučím se dětmi a pomalu se ubírám pryč. Jdu kolem pokuřujících učitelek, které neslyšely, o čem jsem se s dětmi bavil, a jedna z nich se mne přísným tónem pedagoga táže, co tady dělám a co tu hledám, a že prý je to jen obyčejná voda, co tuhle teče. Ten tón jejího hlasu ve mně vzbudil pocit, že jsem někde na stupínku, před tabulí, a je mi asi tak deset. „Je to místo spojené se svatým Prokopem,“ vyhrknul jsem a očekával klasifikační ortel. Učitelka nad očekávání spokojeně přikývla, a pak se už normálním tónem zeptala, jestli nevím, zda sv. Prokop oral s čertem od Sázavy k Chotouni, či z Chotouně na Sázavu. Nevěděl jsem. (Zkusil jsem první variantu, ale bylo na mně vidět, že jen hádám.) Budu si muset doplnit vzdělání. Asi bych to měl za pět, jenže to nevěděla ani samotná paní učitelka, tak mi to zřejmě protentokrát prošlo.
Administrátor
--- 15. 6. 2007
O společných meditacích, ekumenismu a bombardování
Nad jedním televizním pořadem z cyklu „Cesty víry“
Meditace s dalajlamou 25.2.2007
„Svatý muž“ letěl tisíce kilometrů z Indie, aby zde z kazatelny katolického chrámu nejsvětějšího Salvátora před shomážděným davem Středoevropanů a před televizními kamerami zvěstoval tento pozoruhodný fakt: "Duchovní bratři a sestry. Chtěl bych se s vámi podělit o trochu zkušenosti s hodnotami duchovních zážitků, které jen ztěží najdete v každodenním životě. Přistoupíte-li k životu s důvěrou a přesvědčením a necháte-li v sobě rozvinout potvrzení vaší náboženské víry, může vám to také někdy přinést těžkosti." Toť vše. Tak to bylo odvysíláno Českou televizí. (Díky za radu z dalekého Tibetu; to by nás v křesťanském chrámu nad životy svatých mučedníků snad ani nenapadlo... :-)
Člověka by si tak nejprve pomyslel, že si z nás asi někdo dělá blázny. A nebo nás na dalekém Východě považují za úplné děti, s nimiž je nutno hovořit takovýmto způsobem? Konec konců - když se rozhlédneme po naší západní civilizaci - můžeme skutečně jako pomatení či duchovně retardovaní vypadat...
Další perla, kterou dalajlama pronesl později (opět v plné citaci): "Teď si položme otázku: proč existuje takové množství různých náboženství? Je to nutné? Věřím, že ano. Protože v lidském pokolení je tolik duchovních dispozic, že jedno náboženství, jedna filosofie, prostě nestačí." V tomto pojetí je vlastně kladeno rovnítko mezi náboženství a filosofii. A dále - dalajlama zde jinými slovy říká, že pravda není nic objetivního, ale je subjektivní - je výsledkem okolností - lidských sklonů, resp. dispozic. Je relativní. Kdyby měl být mezináboženský dialog skutečně smysluplný, musel by se na tomto prvním bodě pozastavit a začít se věnovat právě tomuto problému. Vždyť křesťanství, které hovoří o zjevené pravdě, pravdě, která je Božská, je úplně opačného názoru. Jenže - a to je fatální problém a poklesek ekumenismu - dialog se přes tento "kámen úrazu" mlčky přenese, jakoby ve věci přístupu k pravdě a pojetí pravdy panovala naprostá shoda. Dialog následně sice "zdárně pokračuje", ale je celý od samotného svého počátku založen buď na lži nebo pokleslé praktice: "nebudeme-li o problému hovořit - není žádný problém".
Jakou hodnotu za těchto okolností může mít nějaká "společná meditace". Není to spíše "společný klam" (tzv. "prelesť")? Vždyť meditace není synonymem pro pravdu, ani pro Boha. Meditace může bloudit různými stezkami. Ani ustanovení společného předmětu - tématu meditace nestačí. Bláhové je domluvit se, že budeme meditovat na téma "pravda" nebo "nejvyšší pravda". Když se nedomluvíme slovy ani na rámci, v němž by se někde tato společná pravda měla nacházet, jak bychom k ní mohli kráčet společnou meditací? Místo společné pravdy tu máme "společné meditativní bloudění".
"Společné meditace, hm, v tom - v chrámu sv. Víta, považuji za něco velice důležitého," poznamenal Václav Havel a vysvětlil, v čem ta důležitost spočívá: M. Albrightová (která - mimochodem - byla viněna ze spoluodpovědnosti za nesmyslné bombardování Bělehradu, pro které se i veřejně angažovala, kde americké rakety zbytečně zabily 2000 lidí) se při společné meditaci rozplakala, protože ji dojala schopnost představitelů mnoha náboženství a kultur být spolu a mluvit podobně. V této Havlově poznámce je obsažena celá plytkost ekumenismu: My si s dojetím popláčeme nad divadlem sjednocování světa, ale zároveň neváháme zabíjet ty, kteří mají jinou kulturu, než my, jiné náboženství, jinak uvažují, nebo mají jinou politiku, jiné zájmy, jiné obchody... Dojímáme se nad tím, co se děje pod naší taktovkou, ale běda těm, kterým se pod ni nechce. Tohle ekumenismus neřeší; ani nemůže, protože je jedním z nástrojů globalizace.
Ale vraťme se k televiznímu pořadu.
Když s v r. 2006 dalajlama setkal s Václavem Havlem, učinil mu takovýto zajímavý návrh: V Praze by se v dohledné době mělo konat významné shromáždění osobností s mezinárodní duchovní autoritou, které by se mělo pokusit zeslabit napětí a nedůvěru mezi muslimy a západním světem.
"Jakmile se emoce vymknou kontrole, všechno je možné. Situace je docela vážná. Metoda jak tomu zabránit? Nejen politickým tlakem, ale i jiným způsobem. Mezi muslimským světem a světem Západu existují dnes výrazné překážky. Ty podle mého názoru musejí být odstraněny. Jak? Nastolit více osobních kontaktů, více setkávání. Tato snaha se nám určitě vyplatí." Tak pravil dalajlama. Hlubiny Tibeťanových rad necháme bez komentáře, že? Když se to vezme kolem a kolem, něco tu říkat musí, když už mu zaplatili letenku...
Podle mého soukromého názoru daleko zajímavěji tam hovořili někteří Zápaďané:
E. Wiesel: "Celý život bojuji s nesnášenlivostí. Toleranci bych raději nahradil respektem. Respektuji ty, kteří se mnou nesouhlasí. I dnes žijí na Západě i Východě lidé, kteří se vzájemně respektují. ... Kdykoliv se náboženství stane extrémním, stane se i fanatickým. Fanatismus je z definice popřením jazyka; nasilí se pak samo stává jazykem."
J. Rupnik: "Na Západě jsme přesvědčeni, že lidská práva je univerzální pojem, že je to jakýsi náš dar lidstvu, a že my první jsme tuto myšlenku formulovali, ale že je to myšlenka univerzální, ale že ji sdílejí nebo mohli sdílet, měli by ji sdílet i jinde na světě. Samozřejmě však, jakmile přicházíme ke konkrétnímu uplatňování této myšlenky, a nebo někdy k jejímu prosazování metodami, které nejsou vždy mírumilovné, pak zjišťujeme, že vznikají reakce nebo odpor nebo jiné chápání lidských práv."
B. Geremek: "Když jsem navštívil Čínu, snažil jsem se nastolit otázku lidských práv... Odpověď z úst oficiálních čínských představitelů byla: Koncept lidských práv je pojmem po výtce evropským a nás příliš nezajímá. My máme Konfucia. To je jiná dimenze myšlení o světě a o člověku..."
To je zajímavá poznámka, stojí za to, se u ní trochu zastavit.
Je pravda, že koncept lidských práv je typickou evropskou tradicí. Je tomu tak kvůli tomu, že vychází z evangelia. Jenže slovo "vychází" musíme na tomto místě chápat doslovně, v jeho přesném významu. Tedy lidská práva jsou důsledkem toho, že evropská civilizace vyšla z evangelia - resp. opustila evangelium. Koncept lidských práv je vlastně světskou materialistickou náhražkou evangelia. Evropa si nechala vzít evangelium, a místo něho byla Evropanům podstrčena lidská práva.
Evangelium samo dává člověku nejvyšší důstojnost, jaká jen může být. Je to důstojnost lidí jakožto Božích synů, důstojnost člověka, který byl stvořen podle obrazu Božího, vznešenost člověka, jehož Kristus učinil dědicem nebeského království. Celá tato důstojnost a vznešenost byla v naší euroamerické civilizaci lidem uloupena, a aby si toho lidé obraní o svoje královské dědictví nevšimli, byla jim podstrčena laciná náhražka - „lidská práva“. Koncept lidských práv je karikaturou evangelia...
Ale zpět k televiznímu záznamu události.
Je zajímavé, že na podobných fórech patří proslovy náboženských představitelů (bez rozdílů náboženství) většinou k těm povrchnějším... Francouzský katolický biskup: "Mám to štěstí žít v diecézi ve francouzském okrese, kde spolu žijí muslimové, židé, buddhisté a křesťané různých vyznání... Nutí nás to neuzavírat se do sebe. Rád se stýkám s těmi lidmi, kteří mají pevnou víru, ale zároveň přijímají dialog... Jsem zván do sousední mešity pohovořit o Abrahamovi, rabíni vyučují naše věřící Starému zákonu. Nyní máme s rabíny sérii výměnných přednášek a byli jsme spolu v Osvětimi. Přátelím se lidmi, kteří stavějí největší evropskou pagodu, má být nad městem, zvykli jsme si setkávat se ... Příliš nevěřím, že bychom byli schopni něco společně vybudovat, kdyby se každý nesnažil hledat svoji pravdu."
Následovala společná meditace.
Nakonec symbolické společné zapalování svícnu, jak bývá už omšelým obřadním zvykem při podobných příležitostech. Na můj vkus dosti laciné... Ale jakási americká politička si prý při tom hezky poplakala.
Administrátor
--- 13. 6. 2007
Neděle všech místních svatých
Neděle všech svatých, kteří se zaskvěli v zemích našich
Minulou neděli celá Církev oslavovala památku všech svatých ze všech dob. Dnes konáme ještě zvláštní vzpomínání svatých, kteří zazářili v naší zemi.
„Sláva, čest a pokoj každému, kdo činí dobro!“ (hlásá dnešní epištola).
Jako pravá láska k celému lidstvu začíná od lásky k rodným, tak pravé uctívání všech svatých není možné, aniž by se v prvé řadě ctila paměť místních svatých.
Můžeme navštěvovat místa jejich mučednictví či duchovního zápasu a askeze, která jsou dosavad navštěvována jejich duchem. Můžeme se modlit u jejich ostatků, které byly oslaveny mnohými zázraky. Možno pohledět na předměty, které byly posvěceny jejich dotykem, čerpat vodu u jejich studánek (u jeskyně poustevníka sv. Ivana Českého, a v Chotouni je pramen, který vyvedl anděl, když se narodil sv. Prokop Sázavský).
Mezi našimi místními svatými je i biskup mučedník, který činil to, co svatí biskupové činí: „Shromažďoval lid kolem Krista... kolem spásonosné pravoslavné víry, bez níž nemožno zdědit Království nebeské“ (tak o svatých biskupech: Pravoslavnyj kalendar Ruské pravoslavné církve, Moskva).
Svatí se snažili sloužit pouze Bohu a Bůh dal, že tím sloužili celému národu. Toužili namáhat se jen pro Boží království, ale Hospodin skrze ně prokazoval dobro i ve sféře pozemské. Působil skrze ně věčný zákon Kristův: „Hledejte především Království Boží a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mat 6,33).
Všichni tito svatí byli pozemšťané jako my. Všichni se zpočátku zabývali stejnými pozemskými skutky, jako my se zabýváme. Kde se v nich vzalo to, kvůli čemu je nyní oslavujeme? Každý z nich se jednou setkal s Kristem a Pán ho povolal - stejně jako apoštoly, bývalé rybáře: „Pojď za mnou,“ a oni v tu chvíli odložili sítě a následovali Ho. (Jak to čteme v dnešním nedělním evangeliu.)
Proč šli apoštolé tak ochotně a rychle? (Táže se sv. Theofan Zatvornik a hned odpovídá:) Protože uviděli něco lepšího. To je zákon zasazený do naší duše - když pozná a okusí lepší, odvrací se od toho, co je horší, a zavrhuje to. Děje se tady to, o čem Pán vypráví v podobenství o poli a drahocenné perle. Tímto pokladem a perlou je víra v Pána a společenství s ním skrze víru. Hned při křtu se stáváme majiteli tohoto pole, ve kterém je zakopán takový poklad. Proč si vlastně tak málo ceníme takového pokladu, a nízko jej oceňujíce, promrháváme jej za nicotnosti? Protože jsme nebyli uvedeni k okušení toho pokladu a tudíž zůstává cizím našemu srdci. Srdce tedy stále nezná tu perlu - to nejlepší, co jest, a kvůli čemu stojí zato odvrátit se a zavrhnout vše ostatní. Srdce člověka pak zná jen to, co z nedobrého je méně nedobré a co pak naopak je více nedobré či nejhorší; a na tom buduje svůj názor. To je příčina, kvůli níž někteří pozvaní Pánem jdou, kdežto jiní pozvaní utíkají pryč.
Když vidíme kolem sebe naše zdejší svaté, kteří žili na stejném místě jako my, chodili po stejné půdě, bydleli v našich končinách (a někteří žili i v blízké době a za podobné společenské situace) jako my - jakou máme před nimi omluvu, že nežijeme takovým zbožným životem jako oni, že nekráčíme po cestě svatosti jako oni?
---------------
Naši místní pravoslavní svatí
Místní pravoslavná církev dnes oficiálně ctí jako své svaté:
sv. Cyrila a Metoděje, v nichž nám darovala Byzanc to nejcennější, co nám mohla dát.
A pět jejich žáků: Klimenta, Angelára, Gorazda, Nauma, Sávu, kteří byli po zesnutí sv. Metoděje z iniciativy římského episkopátu vyhnáni z Velké Moravy a rozšířili působení moravské byzantské mise na balkánské národy.
Sv. Rostislava, knížete velkomoravského, který byl iniciátorem cyrilometodějské mise, čímž proti sobě obrátil hněv papeže (Mikuláše I., který požehnal vojenské výpravě proti sv. Rostislavovi a proti cyrilometodějské misi); kvůli zlobě latinského duchovenstva nakonec zemřel oslepen v německém vězení.
Dále: sv. Václava a Ludmilu, knížata a mučedníky, jejichž úcta měla takovou duchovní sílu, že pronikla daleko na východ - na Kyjevskou Rus a do Moskvy. Sv. Ludmila, pokřtěná sv. Metodějem, a její vnuk, sv. Václav, jehož duchovně vychovala, dali svá srdce byzantsko-slovanskému křesťanství.
Sv. Ivana Českého, poustevníka, a sv. Prokopa, igumena monastýru sázavského, který náležel k východní pravoslavné sféře slovanského křesťanství.
Sv. mučedníka Jana Husa, kterého jeho cesta za původním nepokaženým křesťanstvím vyvedla z římské církve a byl pokřtěn vlastní krví jako mučedník za autentickou církev - čili pro Pravoslaví. (Úvaha z poloviny 90. let, kdy se řešil postoj naší pravoslavné církve k jejich svatosti.)
Sv. mučedníka Jeronýma Pražského; sjednotil se na východě s Pravoslavím a podstoupil pro pravoslavné křesťanství mučednickou smrt na hranici v Kostnici rok po mistru Janu Husovi.
Sv. biskupa mučedníka Gorazda (zdejší světec 20. století, který obnovil cyrilometodějské církev u nás a stal se tak vlastně prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech).
Sv. vyznavače Alexije Karpatského, který pro vyznávání Pravoslaví a svoji pastýřskou službu trpěl od římsko-katolické státní správy (zdejší světec 20. století).
Bohoslužebné hymny na tuto neděli:
Tropar (hlas 8.):
Naše země přinášejí ti, Hospodine,
jako zralý plod tvé spasitelné setby
všechny svaté, kteří zde zazářili.
Na jejich přímluvy zachovej, Mnohomilostivý,
skrze Bohorodici Církev i otčinu naši v hlubokém míru.
Kondak (hlas 3.):
Dnes přichází do chrámu sbor svatých,
kteří se zalíbili Bohu v zemi naší;
přispívají nám svou pomocí,
neviditelně se za nás modlí k Bohu.
Andělé s nimi slavosloví přinášejí
a všichni svatí Kristovy Církve s nimi konají slavnost;
vždyť všichni společně
prosí za nás předvěčného Boha.
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 6. 2007
V sobotu zesnul nejstarší duchovní celé Církve
V sobotu zesnul v San Franciscu ve věku 111 let prot. Ilija Ven, pravděpodobně nejstarší duchovní v celém pravoslavném světě. O.Ilija byl knězem čínského původu. Věčná paměť!
(www.pravoslavie.ru)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 175 do č. 178)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.