Ambon
Administrátor
--- 7. 7. 2007
Státní svátek slovanských věrozvěstů
Ach, můj milý deníčku,
ve čtvrtek bylo škaredě, byl státní svátek sv. Cyrila a Metoděje, tak jsem sednul k televizi a že se podívám, jak se „státně oslavují“ naši svatí věrozvěsti.
Česká státní televize v podstatě nabídla jen přenos katolické poutní bohoslužby z Velehradu. Zástupy prelátů, krojovaní moravští domorodci, politikové, herci, potlesk, když zaznělo něco zvláště úderného...
Jsem asi trochu zaujatý, protože atmosféru oficiálních masových shromážděních jsem nikdy neměl moc rád. Katolíci to milují... Ještěže tam neměli mávátka. Nebýt už křesťanem, tak kvůli takovýmto projevům křesťanství bych se vyznavačem tohoto náboženství jistě nestal.
Vážím si lidí, kteří z upřímného srdce podstupují námahu cesty ke cti svatých. Na tvářích mnoha poutníků byla vidět opravdová láska k památce cyrilometodějské a náboženské zanícení. Tváře prelátů byly profesionální, z nich nic nepřečteš.
Za jeden z nejsmutnějších projevů lidských mi připadá pokrytectví. A jak mám ohodnotit, když se k památce sv. Cyrila a Metoděje s takovou bohorovnou samozřejmostí hlásí právě římská hierarchie - dědicové a následníci těch, kteří svaté soluňské bratry pronásledovali, jejich žáky vyhnali („nahé a za mrazu“ jak se píše), jejich dílo tisíc let likvidovali a památku na ně zahlazovali? Nevím, co si myslet, když se tito preláti bez uzardění přihlásili k jejich dílu, aniž by cítili potřebu říci (obyčejně lidsky sebekriticky) něco ve smyslu: „Tisíc let jsme význam cyrilometodějství nechápali, teď už jsme to už pochopili; kéž nám Bůh odpustí všechno, co jsme proti cyrilometodějskému odkazu celou tu dlouhou řadu staletí podnikali.“
Jeden by tak nějak očekával, že budou cítit jakousi potřebu vyrovnat se s historií. No, nemají. Co se dá dělat...
Takhle, místo radosti nad tím, že sv. Cyril a Metoděj mají další ctitele, přicházejí mi na mysl (při pohledu na katolické hodnostáře na Velehradě) spíše Kristova slova o starozákonních židech, kteří hubili proroky, a pak jim stavěli pomníky. (Matouš 23,29, Lukáš 11,47-49)
Např. kardinál pravil: "Popírat křesťanské kořeny našeho národa, státu, kultury v té nejstarší době může jedině člověk, který nemá ani trochu dobré vůle anebo je kulturně slepý… Rádi přicházíme na Velehrad a jsme nesmírně hrdí na to, co křesťanství pro náš národ znamenalo a jak poznamenalo naše dějiny. A chceme zde, u kolébky našeho křesťanství, společně se všemi poutníky děkovat Bohu za své hluboké náboženské a kulturní kořeny."
Krásně řečeno. Jenomže se pan kardinál zapomněl nějak vypořádat se skutečností, že právě římsko-katolická církev, resp. její hierarchie, k níž patří, byla tím prvním, kdo zde tyto východo-křesťanské kořeny našeho národa, státu a kultury, vytrvale popíral... Vskutku nevím, jak si mám v hlavě srovnat, že tu děkuje Bohu "za své hluboké náboženské a kulturní kořeny" biskup církve, která se po celé jedno tisíciletí snažila všemi svými silami a možnostmi právě tyto kořeny vytrhat, zadusit - prostě zničit, aby po nich nezůstalo vůbec nic.
A jestliže se to jejím představitelům a jejich služebníkům ani za tisíc let (po kteroužto dobu často měla tato církev k dispozici pro své záměry veškerou světskou moc), proti všemu lidskému očekávání a logice nepodařilo, pak je to skutečný zázrak vykonaný sv. Cyrilem a Metodějem. Zázrak, jímž se svatí soluňští bratři postavili proti latinské církvi, jako se již za svého života zde stavěli proti jejímu úpadku.
 Ilustrace: zaujme římskokatolické pojetí? (Foto z Banské Bystrice) |
Na rok přesně 1100 let po příchodu našich svatých věrozvěstů na Moravu pochopila římsko-katolická církev význam srozumitelného jazyka pro bohoslužbu, a na druhém vatikánském koncilu povolila používání národních jazyků v kostelech (uvědomuje si dnešní mladý katolík, že ještě před necelým půlstoletím, v době života jeho rodičů, se nesmělo v českém katolickém kostele sloužit česky?)
To, co zatím římsko-katolická církev stále nepochopila, jak se mi zdá, je význam pravdy. Proto není schopna ocenit to hlavní, s čím přišli svatí bratři přišli na Moravu, - přinesli sem pravdu; tedy nikoliv politiku, cizí vliv, nikoliv křesťanství deformované nýbrž pravdivé. To byl hlavní rozdíl od západních misionářů.
Stále se připomíná jen jejich srozumitelnost (tj. používání slovanského jazyka pro bohoslužbu) - viz Vlkovo kázání. Katolík však zřejmě dodnes nemá klíč k nazření, že příčinou fenomenálního misijního úspěchu byla především křesťanská autenticita, s níž k nám svatí bratři z Byzance přišli. Srdce Moravanů se otevřela Kristově pravdě nikoliv jen slovanské bohoslužbě. Omezovat se na připomínku používání srozumitelné řeči je značným zploštěním cyrilometodějského odkazu. Takto deformované cyrilometodějství jen sotva může oslovit národ a dnešní lidi. Katolická církev si sice každoročně svolá všechny své věrné, uspořádá na Velehradě svoji výroční show, televize to odvysílá, - a tím to zvadne. Cyrilometodějství se v podání největší místní církve stalo nakonzervovaným oprašovaným skanzenem.
Jestliže se někdo sice navenek hlásí ke svatým bratřím ze Soluně, ale zároveň používá páteřní křesťanský věroučný text znetvořený papežskou redakcí, pak duchovně přece nemá s dědictvím cyrilometodějským nic společného. Vždyť Cyril s Metodějem sem přinesli křesťanství uznávající autoritu všeobecných sněmů, jejichž odkazem je neporušený symbol víry.
Většina lidí u nás se sice nevyzná theologii a nechápe význam (a důsledky) slov dodatečně vsunutých papežem do znění vyznání víry, nechápe, jakou duchovní katastrofou bylo zavedení nově vymyšlených dogmat, ale lidé spolehlivě cítí toho ducha neupřímnosti, který z římsko-katolických prelátů vane. To je ten duch nepravdy, který jim brání vrátit se k víře sv. Cyrila a Metoděje. To je ten zatuchlý duch lži a přetvářky a touhy po moci, který u nás diskredituje křesťanství. To i prostí lidé bezpečně vyciťují. Proto má tak velká část našeho národa odpor ke křesťanství, které většina Čechů zná jen v jeho římsko-katolické podobě.
A v tomhle falešnému duchu se tam preláti modlí za jednotu víry všech křesťanů. Velkými písmeny si napíší na transparent Kristova slova vytržená z kontextu: „Aby všichni jedno byli.“ Komentátor hovoří o potřebě sjednocení pravoslavných s Římem. Jak si toto sjednocení představují? Na ruský pravoslavný nápěv tam zpívali symbol víry. To je tak povrchní, až to bolí. Text symbolu víry mají sice pokažený, ale zazpívají si ho na pravoslavnou melodii. To jsou představy katolíků o sjednocení pravoslaví s Římem?
A k tomu zazpívají „Hospodi, pomiluj“ při ektenii místo svého obvyklého „Pane, smiluj se“, a prostý krojovaný lid přináší „pravou pravoslavnou ikonu“ Panny Marie, před kterou se katolický prelát ani nepokloní (jestli jsem si správně všiml).
Kardinál Vlk také zdůraznil "hluboký ekumenický ráz" misie svatých věrozvěstů, a dal tím pojmu "ekumenický" zcela nový - a to pozoruhodný - význam. Víme totiž, jak drsně kritizovali sv. Cyrila a Metoděj všechna ta kacířství, která zde latinští misionáři rozšířili. Dokonce neváhali otevřeně prohlásit za herezi i oficiálně na západě šířený názor, že konat liturgii je možno jen ve třech jazycích. Jestli budeme ekumenismus pojímat jako nekompromisní cyrilometodějské usvědčení heterodoxie, tak proč ne?Korunu všemu nasadili, když zde na Moravě konali preláti celou druhou polovinu bohoslužby v latině, s níž svatí solunští bratři s takovou námahou zápasili. Není tajemstvím, že sv. Cyril zemřel v Římě jako vyznavač Pravoslaví právě kvůli naprostému vyčerpání ze zlobných útoků papežských latiníků, kteří úporně bojovali proti používání slovanského jazyka při bohoslužbách a trvali na povinné latině (domnívali se totiž, stejně jako dnešní katolíci, že misijní úspěch sv. Cyrila, na který tak žárlili, je zapříčiněn jen tím slovanským jazykem při bohoslužbách). Dnes se papežští latiníci modlí ve státní svátek Cyrila a Metoděje před celým národem latinsky za jednotu všech křesťanů...
Což si tito preláti opravdu myslí, že si dnešní člověk neuvědomí, jak hrubě neomalené je manifestačně sloužit latinsky právě na tento svátek? Že je to vlastně urážka památky sv. Cyrila a Metoděje a potažmo i našeho národa?
Při takových chvílích u televize si člověk začíná chápat, proč je náš národ nejateističtějším národem v Evropě... A při pozorování těch latinských prelátů na Velehradě, kteří představují zdejší nejpočetnější církev, lze se obávat, že nejateističtějším i nadále zůstane.
Nu a na závěr toho všeho si papežův vyslanec ještě posteskl, že římsko-katolická církev má vztahy s českým státem stále jen na úrovni ostatních církví, a že má stále jen tytéž možnosti a svobody, jako všichni ostatní, a že za takovýchhle podmínek přece nemůže pořádně sloužit atd.
Nechci radit, ale možná by neškodilo méně touhy po moci, méně pompy, ale trošičku toho pokání...
Můj milý deníčku, tak takhle oslavil národ státní památku sv. Cyrila a Metoděje, ke kterým se denně modlíme. Děkuji Bohu, že pravoslavná církev slaví jejich svátek jindy...
Administrátor
--- 4. 7. 2007
5. neděle - o Gergezenských
5. neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Biblické čtení:
18 Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu.
19 A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.
20 I dí mu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
21 Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi nejprve odejíti a pochovati otce mého.
22 Ale Ježíš řekl jemu: Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.
23 A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho.
28 A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobu vyšlí, ukrutní náramně, takže kvůli nim nikdo nemohl tou cestou choditi.
29 A aj, vykřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, než nastal čas, trápiti nás.
30 A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se.
31 Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Poněvadž nás vymítáš, dopustiž nám vejíti do toho stáda vepřů.
32 I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i utonuli ve vodách.
33 Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících.
34 A aj, všecko město vyšlo na cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.
(Matouš 8. kapitola)
Sv. Theofan Zatvornik k dnešnímu čtení z Evangelia poznamenává o těch Gergezenských (nebo Gadarenských - dle toho, podle jakého města té krajiny je nazýváme):
Nevidno žádné nepřátelství ke Kristu, nevidno však ani víry; jenom strach, který na ně padl - jdi si kam chceš, ale hlavně někam pryč od nás. Viděli zkázu stáda vepřů. Obávali se o svůj majetek. Říkali si: „Jestli tu tenhle prorok zůstane, kdoví jaké ještě škody nám tu natropí.“
Je to obraz lidí, kteří v pokoji žijí se svým jměním. Takovým lidem nic nechybí, nic nepotřebují. Nemají rádi změny, není jim příjemné, když se začne dít něco, nač nejsou zvyklí. Bojí se každého nového kroku.
Vyhýbají se všem situacím, které by je stavěly před vidění Božího působení. Schovávají se za svou nevědomost o Bohu, jen aby mohli žít postaru. Takových lidí je!, kteří se bojí číst Evangelium, svaté otce, zavést rozhovor na duchovní téma, protože cítí, že by to mohlo zneklidnit jejich svědomí, které by je pak mohlo ponoukat něčeho zanechat a s jiným začít.
------------
Gergezenští pohani jsou obrazem lidí, jejichž srdce je spoutáno majetkem. Smutný pohled. Říkají si mezi sebou: „Kdo ví, co se ještě stane, jakou další ztrátu ještě utrpíme, jestli tenhle prorok z Nazareta od nás ihned neodejde.“
Evangelijní úryvek nás učí, že kdo chce řešit svůj věčný osud, nemůže současně chtít řešit své majetkové poměry. Od života s Kristem nikdo nemá očekávat žádný materiální prospěch: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“
Pro duchovní život je potřeba rozhodné oddělení se od duchovně mrtvé sféry tělesného uspokojení: „Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.“
Když pozorujeme, jak se nám duchovní život nedaří, vybavují se slova sv. Serafima Sarovského, který na otázku, co dnešním (tj. tehdejším) lidem schází v jejich duchovním životě, odvětil: „Rozhodnost.“ Ano, odhodlání, pevné rozhodnutí - to je to, co nás dělí od dávných otců pouště. Pro svou rozviklanost a kolísavost, s níž kráčíme po duchovní cestě, jsou dnešní váhaví a nejistí lidé duchovně o tolik slabší než křesťanské pokolení prvního tisíciletí.
Bůh chce navštívit každého člověka a řešit jeho osud a věčný úděl. Jen svobodný člověk je schopen ho přijmout. Kdo má duši spoutanou vášněmi, bojí se, že ho život s Kristem připraví o mnohá potěšení, na které je zvyklý a která potřebuje ke svému životu (jež považuje za relativně šťastný), a tak prosí Krista: „Nepleť se mi do života. Jsem spokojen. Nepotřebuji tě.“ V apokalypse mu praví Pán:
„Říkáš si: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ (Zjevení 3,17-18)
Nyní se dostáváme k poněkud obtížnějšímu místu dnešního evangelijního čtení. Kristus Pán dovolil běsům vstoupit do stáda vepřů, a to stádo se následně zřítilo do moře a utonulo. Víme, že v Písmu svatém není nic zbytečného, nic náhodou, nic, co by nemělo svůj význam. Pán Ježíš, cokoliv činil, cokoliv ukazoval, vše mělo svůj význam. Dokonce i když nechal projevit se démony, vždy se tím mělo něco zjevit, nebo udělit poučení. Kdyby to nemělo mít užitek pro lidi, nedopustil by Ježíš běsům žádného projevu (jak se také někdy dělo). Jestliže tedy povolil Ježíš běsům, aby učinili, co učinili s tím stádem, má to být pro nás jakýmsi poučením, má se tím člověku zjevit nějaká pravda.--------
Podle starokřesťanské tradice je vepř (dle Starého zákona nečisté zvíře) obrazem neduchovního stavu lidské duše, která je spoutána živočišnými vášněmi, má zálibu v nečistotě, je potřísněna temným kalem hříchu. Není-li lidská duše omyta křtem, naplněna světlem blahodati a osvobozena od pout hříchu a vášní, hrozí jí (poté co opustí tělo) smutný osud, o němž vypráví obraz toho stáda vepřů, jehož se zmocnili běsové a které se poté zřítilo do propasti a tam zahynulo. A co lze říci o posmrtném údělu duší těch, kteří vědomě odmítli Krista - s plným uvědoměním si jeho Božství, jak to učinili Gergezenští? ...
Podle avvy Dorotheje existují tři vášně, ze kterých pochází každý hřích. Zároveň jsou to tři důvody, kvůli nimž člověk odmítne Krista.
Ve staroslověnštině jsou to tři "S":
- srebroljubije - touha po penězích, jmění
- slastoljubije - touha po rozkoši: tělesné i duševní; po vzrušení, zábavě
- slavoljubije - touha po slávě, úctě; po moci; ctižádostivost.
Ve evangeliu jsou tyto tři důvody, pro něž někteří zavrhnou Krista, vykresleny na konkrétních případech:
1.) Gadarenští odmítli Krista kvůli tomu, že byli připoutáni ke svému majetku (připoutanost k majetku je v evangeliu "mezi řádky" prohlašována za něco nečistého už tou skutečností, že tímto majetkem jsou zde prasata - nečisté zvíře, které židé vůbec nechovali; dokonce i Egypťané se jich štítili); jiný případ této vášně najedeme v podobenství o pozvaných na hostinu, které jinotajně vypráví o pozvání na duchovní hostinu nebeského království, - někteří pozvaní odmítli přijít - kvůli péči o majetek, o své obchody (Matouš 22. kap. a Lukáš 14,18-19). A konečně, dalším evangelijním příkladem je Jidáš, kterého jeho touha po penězích dovedla až ke zradě a nakonec k sebevraždě. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království“ (Lukáš 18,25).
2.) Příkladem spoutanosti lidské duše slastmi budiž mj. hodující boháč v podobenství o chudém Lazaru (Lukáš 16,19-31). Dalším příkladem je jiná výmluva jednoho z těch, kdo byl pozván na hostinu (viz předchozí bod) a jehož důvodem k odmítnutí pozvání je touha po rozkoši: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“ (Lukáš 14,20)
3.) Příkladem té nejzáludnější ze tří základních vášní - touhy po slávě, ctibažnosti - jsou farizeové a velekněží. Ti odmítli Krista, protože ohrožoval jejich postavení v národě a usvědčoval je z neznalosti, nechápavosti atd.
Najdeš vzácně lidi, kteří se vzdají jmění (konec konců, majetek je břemeno); dalších pár lidí se dokáže ovládnout a zkrotit svoji touhu po rozkoši, slasti z jídla, zábavě (např. kvůli kariéře), ale kdo se opravdově vzdá touhy po moci, uznání a úctě?Kdo je opravdu svobodný? Ten, kdo skutečně z hloubi duše pohrdá majetkem a učinil se chudým; kdo si oškliví tělesné slasti a realizuje se v sebezapření, prostotě a čistotě; kdo nelicoměrně touží být posledním, nejmenším a nejopovrhovanějším ze všech lidí. Žádné vnější okolnosti mu pak nemohou vzít svobodu. To je šťastný člověk.
Jak člověk stárne, ochabuje v něm touha po tělesných slastech (nakonec je rád, že se může ještě trochu hýbat), slábne v něm i žádostivost majetku (začne chápat, že si to do hrobu nevezme), ale až do poslední minuty svého života touží po moci, po vládě, po tom, aby mu byla vzdávána úcta, po lichotkách, po uznání, po chvále, po obdivu... (Příkladem za všechny jsou někteří politikové.) Této poslední vášně se dokonale zbaví jen nemnozí.
Všimněme si, že přesně na likvidaci těchto tří základních vášní jsou zaměřeny mnišské sliby. Proti touze po majetku je postaven slib chudoby. Proti touze po rozkoši je postaven slib čistoty. A na vládychtivost je zacílen slib poslušnosti. Proto se o mnišství říká, že osvobozuje člověka. A proto lze právě mezi mnichy najít ty nejsvobodnější lidi na planetě.
Pravoslavná spiritualita nabízí jednoduchý test stavu duchovnosti, pomocí něhož si každý může sám zjistit, jak na tom je (dnešní doba má v oblibě různé dotazníkové testy, které nabízejí lepší sebepoznání; tak tady je jeden takový, byť vystačí s jedinou otázkou). Co pocítíš v duši bezprostředně poté, když tě kdosi urazí, poníží, zneváží, osočí? Znechucení nebo radost? Odpor nebo přijetí? Přirozenou reakcí lidské duše je odmítnout nespravedlivou urážku, bránit se, obhájit se. Nadpřirozeným darem svobody však je - přijetí a radost.První dvě vášně dokážou zkrotit či uspat i nekřesťanští asketové. Třetí vášeň, a hlavně pýchu, která ze ctibažnosti pochází, nedokáže nekřesťanský asketa přemoci (ti, kteří mají pravoslavnou duchovní zkušenost, snadno dobře rozpoznají zjevné či maskované projevy pýchy u „svatých mužů“ buddhismu, hinduismu adal.) Další věcí pak je vášně nejen uspat (což je jen částečné vítězství), ale vykořenit. To mimo křesťanskou sféru není možné u žádné vášně, protože dílo vnitřního očištění, přebudování a proměny člověka může vykonat jen blahodať Kristova, resp. sjednocení s Kristem.
Jednomu mnichovi na Athosu kdosi hrubě vynadal, zcela neprávem; mnich se nehájil, poděkoval mu; a ještě dlouho se těšil tou vnitřní radostí, kterou v něm taková nespravedlnost vyvolala. Duchovním lidem je normální považovat ty, kteří se k nim zachovají nepěkně, za své dobrodince. Pro světského člověka to může být nepochopitelné, ale duchovní lidé nemusejí přemáhat zlobu, zlost, hněv, protože ve svobodné duši tyto ohně nehoří.
jer. Antonij z Rumburku
--- 2. 7. 2007
Panychida v Jindřichovicích
Panychida v Jindřichovicích
 |
 |
Dne 28.června 2007, v den památky srbských mučedníků a před nedělí výročí Kosovské bitvy, vykonali pravoslavní pouť do Jindřichovic v Krušných horách.
Na tomto místě byl na začátku I.světové války zřízen zajatecký tábor, v němž v letech 1914-18 zahynulo na nemoci, vyčerpání, hlad či kruté zacházení téměř 9 tisíc převážně srbských vojáků. Péčí karlovarských věřících srbského původu byla v 90.letech obnovena nejenom tradice pouti na toto místo, ale také zde stojící mauzoleum, do něhož byly r.1931 umístěny ostatky 7100 srbských a 189 ruských zajatců. I letos zde byla za účasti představitelů Srbska a Ruska sloužena zaupokojná svatá liturgie důstojnými otci Srbljanem Jablanovičem, Vladimírem Kulakovem, Ernestem Rapcunem a Evženem Červinským.
Pravoslavná církev vždy zvláštním způsobem pamatovala na ty, kteří položili život při obraně vlasti. Poutníka tedy neudiví vzácná duchovní atmosféra tohoto místa prodchnutá zvláštní naléhavostí. Navíc tito vojáci nebojovali pouze za svoji vlast, ale za důstojné postavení všech slovanských národů, včetně našeho. I jejich oběť jistě přispěla k tomu, že zde jako národ smíme hovořit svým vlastním jazykem a spravovat své veřejné věci nikoli pod cizím jhem. Návštěvu vzácného místa mohu toliko doporučit (je přístupno i mimo 28.červen, klíče jsou přímo u pověřené osoby ve vsi).
Děkuji všem, kteří se o toto místo s pietou starají. Věčná paměť!
Ilustrace:
Nahoře - vchod do mauzolea (které je v podzemí)
Dole - interiér mausolea (ostuária) s ostatky 7100 srbských a 189 ruských vojínů.
Administrátor
--- 27. 6. 2007
Liturgika - řecká a slovanská bohoslužba - 3
Pro zájemce o liturgiku
Rozdíly mezi řeckou a ruskou bohoslužbou
3. díl - tentokrát hlavně o službě Božské liturgie
V řeckém typikonu byla provedena menší liturgická reforma v r. 1838 (Svatá Hora Athos tuto konstantinopolskou reformu nepřijala a drží se až doposavad starších typikonů). Reforma spočívá mj. v níže uvedených změnách:
Na začátku liturgie - žalmy 102. (Dobrořeč, duše má, Hospodinu) a 145. (Chval, duše má, Hospodina) a následné devatero blahoslavenství reforma zaměnila za antifony (všednodenní), aby se zkrátila liturgie. Rusové i nadále zpívají každou neděli dva výše vzpomenuté žalmy a blahoslavenství (nahrazují je antifonami jen ve svátky nebo naopak ve všední dny, jak to dle starého typikonu má být). Tato změna u Řeků je politováníhodným ochuzením liturgie.
V Gorazdově sborníku nejsou tyto antifony, které se podle našeho typikonu mají zpívat, slouží-li se liturgie ve všední den. Můžete se na jejich české znění podívat (v PDF, otočte si pak stránku s antifonami do správné polohy: ctrl shift plus) a nebo si je poslechnout (amatérská instruktážní nahrávka českého znění na východoslovenský nápěv v MP3: první, druhá a třetí) (Pozn. překl.)Dále byly u Řeků reformou vypuštěny modlitby za katechumeny (zůstaly zachovány jen v liturgii předem posvěcených Darů, která se slouží ve Velkém půstu). I to je citelná škoda. Stává se pak nepochopitelným, proč se první část liturgie stále ještě nazývá „liturgií katechumenů“. (Na Athosu však i nadále konají modlitby za katechumeny po celý rok.)
Další rozdíly při liturgii:Pro Řeky je důležitý velký vchod a pronášené modlitební vzpomínání jmen archijerejů, dobrodinců apod. Kdežto pro Rusy je důležitější zpěv Cherubínské písně, při níž Rusové rádi klečí (klečet v neděli však není správné; a klečet při Cherubikonu by se vlastně vůbec nemělo, protože přenášené svaté Dary ještě nejsou posvěcené). Řekové při Cherubikonu sedí (ve stasidiích kolem stěn chrámu) a na velký vchod stojí se skloněnou hlavou a předkloní i celý trup (vzdávají tím úctu nikoliv přenášeným darům samotným, ale velkému vchodu a jeho významu a symbolice).
Cherubikon byl zaveden v Konstantinopoli až v 11. stol., aby se zaplnilo ticho při přípravě velkého vchodu a vzpomínání živých a mrtvých. Její zavedení bylo tehdy kritizováno jako podivná novota. Dnes někteří vnímají Cherubínskou píseň jako „mystický a hluboký“ střed liturgie, a to na úkor eucharistického kánonu.
Rusové po Cherubínské písni na velký vchod přestanou klečet a volně stojí. Někteří z nich však naopak činí velkou poklonu. Někteří v minulosti věřili, že při velkém vchodu jsou už přenášeny proměněné Dary, což je hereze, která byla odsouzena v Moskvě v XVII. stol.
V poslední době se v Rusku provádí osvěta a vysvětluje se věřícím, že se při Cherubínské písni a při velkém vchodu nemá klečet - a to zvláště v neděli (dary přenášené při velkém vchodu nejsou při liturgii sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého ještě posvěceny).
„Elaion eirinis, thysian aineseos“ (transliterace řeckého textu).
„Olej pokoje, oběť chvály“ (v řecké liturgii) čili „milost pokoje, oběť chvály“ (ve slovanské liturgii). U Řeků se tedy nakonec zachovalo (zřejmě prvotní) biblické „olej“ /elaion/, leč milost /eleos/ se u nich objevovalo také, Nikolaos Kabasilas to zná (a vykládá toto místo liturgie biblickým výrokem: „Milosrdenství chci a ne oběti“), ale neudrželo se zde. Ve slovanském překladu však zvítězila spirituálnější verze znění: milost. Tato „evoluce“ doslovného biblického textu k symbolické podobě proběhla nikoliv při převodu do slovanského jazyka, ale již kdysi u Řeků.
Po ohlasu kněze: „Díky vzdávejme Hospodinu“ (vztahuje se k Ježíši Kristu) následuje odpověď: „Důstojno a spravedlivo jest!“ (v Řecku zapěje žalmista). U Rusů s dodatkem: „klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné“ (tento dodatek sice poněkud mění smysl tohoto bodu liturgie, protože se tím odpověď na výzvu k díkům Spasiteli zaměňuje za učení o uctívání Trojice, ale kontextem to navazuje na tichou modlitbu kněze, která sem patří). U Řeků tento dodatek není; vyskytoval se místy, ale neudržel se; duchovní tudíž nemají však dostatek času přečíst následující tichou modlitbu, takže slouží-li jen jeden kněz, vzniká tomto místě pauza ve zpěvu věřících (musí se čekat, až kněz dočte dlouhou tichou modlitbu), slouží-li více presbyterů, pak druhý sloužící duchovní hned po dokončení zpěvu této věty spěchá s dalším zvoláním v postupu liturgie (Vítěznou píseň...), kdežto první kněz zatím dočítá tichou modlitbu - tento řecký obyčej je z hlediska liturgického možno hodnotit jako poklesek). Výše zmíněná vsuvka se v Rusku tak ujala, aby se v bohoslužbě předešlo pauzám, které pravoslavní nemají rádi.
Podobně jako v předchozím případě - slovanská verze není něčím vymyšleným (ani chybným nebo nesprávně přeloženým), ale je jednou z řeckých variant, která se v době překladu liturgie do slovanského jazyka vyskytovala v řeckých rukopisech, ale neudržela se v Řecku do současnosti.
Zvláštnost eucharistického kánonu v liturgii sv. Jana Zlatoústého spočívá v interpolaci v textu epikleze (tj. zbožná vsuvka do modliteb proměňování svatých Darů - tři tropary k Ježíši Kristu, vzaté z šesté hodinky: „Hospodine, jenž jsi v třetí hodinu...“, spolu se dvěma verši z 50. žalmu ke Svatému Duchu: „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože...“ a „Nezamítej mne od tváře své...“). Tato interpolace (stejně jako předchozí případy) je velice stará a objevuje se v některých řeckých rukopisech z XI. století, rozšířena je hlavně mezi Rusy. Její význam je podtržen pozdvihováním rukou a vroucností, kterou zde duchovní do opakování tohoto troparu vkládají.V liturgii sv. Jana Zlatoústého tato vsuvka ničemu nevadí, snad jen může někomu připadat, že poněkud narušuje svou dramatičností celistvost eucharistického kánonu; u Řeků není.
Jenže se u Rusů dostala z liturgie sv. Jana Zlatoústého i do liturgie sv. Basila, ve které přerušuje větu a narušuje tak samotnou návaznost modliteb epiklese; použití této interpolace v liturgii sv. Basila Velikého nenachází ani jednu oporu ve starých řeckých rukopisech liturgie sv. Basila Velikého. Tento novodobý liturgický problém, který po zásluze vyvolává kritiku ruských teologů, je nutno řešit. Bohužel v Rusku nebyla zmíněná vsuvka dosud z liturgie sv. Basila odstraněna jednak kvůli strachu ze starověrců, dále z obavy před obviněním z "obnovlenectví".)
V liturgii sv. Basila však byla učiněna ještě jedna interpolace, která je stejně vážným nedopatřením, jako případ zmíněný výše; jedná se o větu používanou při proměňování chleba a vína - mechanicky převzatou z liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Proměniv je Duchem svým svatým.“ V řeckém znění je tato věta chybou i z hlediska gramatiky. Navíc je v liturgii sv. Basila tato vsuvka nadbytečná, protože v předchozí modlitbě už bylo v této liturgii obsaženo vzývání Svatého Ducha s prosbou o jeho sestoupení i o proměnění svatých Darů (kdežto v liturgii sv. Jana Zlatoústého je v předcházející modlitbě prosba jen o sestoupení Svatého Ducha, a proto je tam pak ještě i ten dodatek: „Proměniv je...“) Tento dodatek do liturgie sv. Basila Velikého by vytvářel liturgickou nehoráznost čtyř požehnání svatých Darů (místo tradicí ustanovených tří požehnání svatých Darů při jejich proměňování), a proto abychom se tomu vyhnuli, tak proti tradici vynecháváme třetí požehnání (které se má konat při slovech: „Vylitou za život světa“) a přenášíme ho na slova vsuvky: „Proměniv je...“Dříve se sloužila liturgie sv. Basila každý svátek, kdežto liturgie sv. Jana Zlatoústého byla vnímána jako liturgie všednodenní. Pak se začalo prosazovat sloužení liturgie sv. Jana i ve svátky (protože je kratší). Ustanovení, že liturgie sv. Basila se slouží jen 10 x v roce, nebylo pro omezení této liturgie, ale naopak, aby bylo zachráněno její konání.
(Tuto vsuvku v liturgii sv. Basila nenalezneme ve starých vydáních a kritizoval ji už sv. Nikodim Svatohorec ve výkladu k 19. pravidlu Laodicejského sněmu /Pidalion/: „Vždy když kněží slouží liturgii sv. Basila Velikého, nechť neříkají v okamžiku proměnění a posvěcení svatých Tajin slova: »Proměniv je Duchem svým svatým«, protože je to dodatek kohosi nevzdělaného a opovážlivého, který aby se ukázal jako protivník latiníků, převzal tyto slova z liturgie sv. Jana Zlatoústého a vsunul je do Basilovy liturgie“; pozn. překl.)
Při veškeré kritice těchto interpolací, je však nutno dodat, že samy o sobě nejsou lživé nebo heretické.
(prof. N.D. Uspenskij: O službě dvou liturgií; vsuvka překladatele)
V Rusku sice panují obavy z jakékoliv změny v liturgickém životě (proto se zatím váhá s opravou zmíněných dvou vsuvek v epiklesi liturgie sv. Basila), ale přesto - dvě novoty byly zavedeny i v Ruské církvi: častější svaté přijímání (do revoluce obvykle jen jednou za rok) a lidový zpěv při bohoslužbách (zvláště symbolu víry a Otčenáše; Řekové tyto dva posvátné texty nikdy nezpívají, ale čte je buď nejstarší nesloužící či nejctihodnější osoba ve shromáždění; tato krásná starobylá praxe začíná být vytlačována jinou - zvláště u Řeků na Západě - tyto modlitby čte dítě (chlapec či děvče), anebo se tam už nečtou, ale zpívají všemi přítomnými společně - tento obyčej je přijat ze západní praxe a je charakteristický pro ekumenická shromáždění, leč pravoslavnému duchu je cizí).
Zvolání před svatým přijímáním, kterým duchovní zve věřící ke kalichu Páně: „S bázní Boží (s láskou) a u víře přistupte.“ Krásný dodatek u současných Řeků „s láskou“ byl zaveden v 18. stol na Athosu přívrženci častého přijímání - Kollivades (přívržencem tohoto hnutí byl např. ct. Nikodim Svatohorec; mj. zásadně trvali na dávné liturgické praxi nekonat zádušní bohoslužby v neděli - od toho to jejich pojmenování). Od nich se dostal do typikonu z r. 1838, ale nikdy nepronikl do Ruska. Duchu liturgie sv. Jana Zlatoústého, která podtrhuje spíše procítění bázně před velikým Tajemstvím Eucharistie, odpovídá lépe pouhé: „S bázní Boží a u víře...“
Na druhé straně - ruská praxe předepisující laikům líbat po přijímání kalich (resp. jeho podstavec) nebyla nikdy přijata řeckou lidovou zbožností - Řekům se zdá, že si tím laikové přisvojují něco, co náleží jen duchovenstvu (dotýkat se posvátných nádob).
Novota, která se místy objevuje u Řeků pod vlivem hnutí Zoí: anaforu a posvěcování Darů koná duchovenstvo na kolenou - je to však mnohými rozhořčeně odmítáno a každopádně je to proti kánonům (I. všeobecný sněm kategoricky zakazuje klekat ve specifikovaná sváteční období) a proti tradici (svatí Otcové takto nesloužili). (Modlit se na kolenou mimo přesně specifikované případy, kdy typikon předepisuje sklánět kolena, bývá ostře kritizováno jako důsledek nepravoslavného západního vlivu; pozn. překl.)Otázka proskomidie (obřad přípravy chleba a vína pro konání eucharistie). Řecká proskomidie se liší od ruské v celé řadě detailů. Je tu rozdíl v počtu používaných prosfor (jedna, pět, sedm - u staroobřadců). Nejvýraznější rozdíl je vzpomínání „svatých andělů a archandělů Gabriela a Michaela a všech nadnebeských beztělesných mocností“ nad první z devatera vykrajovaných částeček z prosfory v Řecku, kdežto Rusové anděly nevzpomínají a hned první částečku berou na památku sv. Jana Křtitele (Řekové vzpomínají sv. Jana Předchůdce spolu s proroky). Otázka má teologickou podstatu - mají-li být andělé vzpomínáni v souvislosti s Eucharistií - čili má vykoupení a spása Krví Kristovou a jeho oběť na kříži vztah pouze k lidskému pokolení, anebo zahrnuje i anděly a má význam kosmický? Je svatá Tajina Těla a Krve Kristových, svatá Eucharistie, určena i andělům, kteří nemají tělo? A nakonec - rozšířil se hříšný pád člověka i na anděly, takže i oni potřebují vykoupení? To jsou otázky, které před nás staví eucharistické vzpomínání andělů. (Obě varianty praxe proskomidie mají své zdůvodnění.)
Další novota řeckého hnutí Zoí - místo: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás,“ říkají přívrženci tohoto hnutí: „... pros za nás“ - zjevně pod protestantským vlivem. (V řecké tradici se zpívá v závěru ektenie: „Přesvatá Bohorodice...“ v ruské tradici to vůbec není.) Tato nedobrá inovace je v Řecku dosti rozšířena, ale je zcela odmítnuta na Athosu jako zmenšování úcty k Matce Boží.
To samé platí o přenosu svátku Zvěstování (dle typiku z r. 1838 připadne-li na Velký pátek či na Velkou sobotu - přesouvá se na Paschu), který je považován za hlavu naší spásy a považuje za nepřenositelný.
Některé staré řecké rukopisy se seznamem a řádem vzpomínání svatých ještě z byzantské éry vzpomínají anděly, jiné nikoliv. Řešením této otázky se zatím ani jediná z místních pravoslavných církví oficiálně nezabývala. Ruská praxe vyjadřuje spíše antropocentrické pojetí spásy, kdežto řecká zdůrazňuje její kosmický aspekt (ve stejném duchu jsou některé rozdíly mezi řeckou a ruskou variantou jitřní bohoslužby).------
(Skrytě a v tichosti však pamatování na anděly obsahuje i ruská praxe - částeček vykrajovaných z prosfory na památku svatých je totiž vždy devět (tři trojice), a ve slovanských učebnicích liturgiky se běžně píše, že toto devatero částic zobrazuje devět řádů andělských; pozn. překl.)
Řecký archijerej se před velkým vchodem klaní lidu, prosí za odpuštění, a pak žehná. Ruský biskup ne - to prý náleží knězi.
Řečtí biskupové (i kněží) však nikdy nedávají požehnání mimo liturgii, jen vztáhnou ruku k políbení. Žehnání považují za akt liturgický, nevhodný mimo chrám. Rusové se shromažďují u východu z chrámu pro archijerejské požehnání. U Řeků zase sám biskup rozdává antidor.
Řekové (tedy - ti zbožní) jdou na liturgii vždy nalačno - ať už budou přijímat či nikoliv. Rusové mají zato, že se před bohoslužbou mohou nasnídat (pokud se nechystají ke svatému přijímání), aby měli více sil, a pak si na bohoslužbách berou antidor, což athonští monaši považují za nezbožné (správně by se měl i antidor přijímat pouze nalačno).
(výpisky a poznámky z delší stati, volně přeloženo s malými doplňky)
Dodatek překladatele:Dalších drobných rozdílů je opravdu mnoho. Nutno též zmínit, že u Řeků existuje mnoho variant liturgické praxe, které se od sebe jemně odlišují (v porovnání s tím je naše chápání liturgiky poněkud uniformní).
Na některých místech při velkém vchodu nevzpomínají celou tu řadu biskupů, kněžstva, zakladatelů apod., modlí se jen stručně a obecně, kráčejí s kalichem a diskosem poměrně rychle a nezastavují se.
Po „svaté svatým“ (před svatým přijímáním) někde vsouvají prosbu, kterou známe z večerní: „Upevni, Bože, svatou pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany na věky věkův.“
Důsledně se zde mnozí duchovní stavějí proti snad nevykořenitelnému zvyku líbat ikony po svatém přijímání. Kdo má v sobě pravé Tělo a skutečnou Krev Kristovu, nemůže se přece klanět před vnějším zobrazením Kristovým!
Na první prosbu ektenie po svatém přijímání (Povznesme se, přijavše Božské, svaté... důstojně děkujme Hospodinu) odpovídají: „Sláva tobě, Pane, sláva tobě!“ (V naší praxi se odpovídá obvyklé „Hospodi, pomiluj“, což zjevně nezapadá do kontextu.)
Po modlitbě za biskupy (Nejprve rozpomeň se ... a řádně hlásající slovo pravdy tvé) u nás odpovídají věřící: „I na všechny“, což je lepší než u Řeků, kde se odpovídá pouhé „Kyrie, eleison“ (následující požehnání tam koná kněz nikoliv rukou ale naprestolním křížem).
Další charakteristickou událostí pro řeckou liturgii je žehnání antidoru - chleba, který se rozdává v chrámu jako požehnání (není to svaté přijímání) - Řekové přinášejí ošatku s chleby do oltáře po epiklezi, a kněz žehná chleby nad proměněnými Dary (tj. nad Tělem a Krví Kristovými).
Vchod s kadidlem na večerní je u Řeků monumentální; zúčastňují se ho všichni přítomní kněží (i nesloužící), vycházejí na střed chrámu, kde stojí duchovní vedle sebe a hlasitě zpívají „Světlo tiché“ a pak hned první z nich říká začátek prokimenu; v průběhu zpěvu prokimenu vcházejí kněží do oltáře a zde před prestolem říká představený závěr prokimenu (první polovinu prvního verše).
Samostatnou kapitolou by mohlo být okuřování diákona v řeckém chrámu. Je tak složité a byzantsky slavnostní, že se to úplně vymyká všemu, co na toto téma můžeme vidět ve slovanském světě. :-)
Další kapitolka by se mohla jmenovat: řecká litije (resp. žehnání pěti chlebů, oleje a vína) (je to vlastně taková ekologická bohoslužba). Místo malých symbolických chlebíčků a maličkých nádobek s olejem a vínem, jak to známe, přinesou Řekové doprostřed chrámu stůl, na němž je navršena pyramida z bochníků, a pak ještě další stůl plný lahví oleje a vína (pořídil jsem foto).
Kázání bývá v Řecku před svatým přijímáním věřících (tj. když přijímají kněží). Nakolik jsem mohl vidět, či se kdy doslechnout, tak kázání zde nebývá krátké.
Zajímavý je rozdíl při biskupském svěcení. V řecké církvi se doposavad zachovává stará praxe (která se u nás konala až do poloviny 17. století), kdy se svěcení biskupa podobá svěcení diakonskému či presbyterskému (kněžskému) tím, že obsahuje "zasnoubení s církví"; to se vyjadřuje trojitým obcházením svěceného duchovního kolem prestolu (oltáře), což je projevem toho, že se dotyčný stává služebníkem oltáře.
Rozdíly jsou i při pohřbu biskupa.
(Tolik tedy k milovanému tématu některých pravoslavných liturgistů)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 187 do č. 190)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.