1440
Ambon
Administrátor
--- 23. 8. 2007
O bohatém mladíkovi, kapitalistické tržní ekonomice a dokonalosti
12. NEDĚLE; o zlé moci bohatství
16 A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?
17 A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, zachovávej přikázání.
18 Dí jemu: Kterých? A Ježíš řekl mu: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví,
19 Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
20 Dí jemu mládenec: Všeho toho zachovával jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává?
21 Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej majetek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.
22 Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa; neboť měl majetku mnoho.
23 Tedy Ježíš řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského.
24 A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vejíti do království Božího.
25 A uslyševše to učedlníci jeho, i užasli velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti?
26 A pohleděv na ně Ježíš, řekl jim: U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.
(Matouš 19. kap.)
Za lapidárním Matoušovým vylíčením schůzky a krátkého rozhovoru se skrývá mnohé.
Ježíš viděl, že dotaz mladíka není hledáním člověka, který se trápí svou hříšností a morální slabostí ve svém úsilí o získání svatosti; spíše je dotaz člověka, kterého neuspokojili ostatní učitelé a jejich pokyny ohledně zbožnosti a mravnosti. Proto se k mladíkovi chová poněkud chladně a odpovídá stručně. Kdesi v podtónech jeho řeči však můžeme zaslechnout skryté sympatie. Asi ve své předvídavosti již vidí, jaký konec mladíkovo hledání jednou vezme.
Když Kristus jakoby odmítá mladíkovo oslovení "dobrý", ve skutečnosti toto oslovení přijímá a spojuje ho se svým Božstvím. Činí to jemně a téměř neznatelně pro okolní lid. A zároveň trochu kárá mladíka, který toto oslovení použil jen jako zdvořilostní frázi, aniž by věřil, že ten, ke komu se obrací, je Bůh.
Rozhovor běží dál už skutečně stručně - až příkře. "Co mám dělat?" "Zachovávej přikázání." "Jaká?" "Tohle a toto a tamto." (To by se dalo telegrafovat.)
Kristova odpověď mladíka asi zaskočila. Nenapadlo ho, že mu Ježíš na jeho hlubokomyslnou otázku odpoví prostým vyjmenováním těch "obyčejných přikázání", která tak dobře zná od dětství. Pán Ježíš to jistě věděl, ale chtěl tím mladíkovi taktně naznačit, že přikázání sice formálně zná a dodržuje od mládí, ale ve skutečnosti je vůbec nezná. Neví nic o jejich vnitřní síle, o moci přikázání zachránit člověka a uvést ho do souladu s Boží vůlí a přeseknout zplanělou lidskou vůli, neví nic o jejich skutečném obsahu, který tkví v tom, aby člověk se stal Božím dítětem a Jeho služebníkem a vymanil se z otročení tomuto světu, jeho vášním, jeho bohatství, jeho pomíjivosti, - aby nebyl již dítětem těla ale ducha.
Proto ho Boží přikázání neuspokojovala, proto stále bloudil v hledání, jak získat věčný život. Jenže zatímco on očekává, že mu Ježíš řekne nějaké krásné vznešené nové přikázání, či dá nějakou tajemnou "duchovní radu" (nebo alespoň řekne něco na způsob blahoslavenství na hoře), místo toho vyslechne nudný přehled starých přikázání. Prorok z Nazaretu mu řekne, že má plnit to, co dávno plní; říká mu, co zná v Izraeli každé dítě. "Je to vůbec prorok?" dumá možná mladík. "Škoda cesty a času..."
"To přece dávno dodržuju," řekne nahlas a neskrývá své zklamání nad Ježíšovou odpovědí. Konec konců, není to žádný žebrák nebo rybář z Galileje; on je někdo. Může si dovolit ukázat jistou převahu a nenechat se tak snadno odbýt.
Možná odtušil: "To všechno, samozřejmě, zachovávám, kam mi jen paměť sahá..." tak trochu i proto, aby se pochlubil. Vypadá to, že ho ovládala sebedůvěra, lehkomyslnost a slepota vůči vlastním hříchům. Možná jeho slova: "Tak co mi ještě schází?" jsou tak trochu i drzou výzvou ve smyslu: "Tak teď se ukaž, proroku, zkus na mě najít skvrnu, já totiž mám svoje povinnosti v pořádku; jen to zkus mne z něčeho usvědčit." Snad proto nechápal, že stojí před Tím, kdo nejen ukazuje cestu k věčnému životu, nýbrž kdo může dát věčný život. A možná, že věčný život pro něho nebyl něčím tak dobrým, blaženým, aby byl připraven kvůli němu vzdát se blah, která nabízí tento dočasný tělesný život (tedy, zvláště tomu, kdo je bohatý)...V tu chvíli však nabírá vývoj tohoto setkání nový směr. Nečekaný obrat. Najednou ten "nudný prorok" řekne něco, co se zabodne mladíkovi do duše jako žhavý hřeb. Větu, jež ho bude od té chvíle pálit v nitru a nedá mu pokoj. "Chceš-li být dokonalý," to zní dobře, no konečně!, teď přijde něco duchovního: "rozdej co máš..." Ztuhnul. Svět se kolem zatočil. Pár vteřin se nemohl pohnout. Nezmůže se na slovo. Smutně a tiše odchází.
"... bohatý nesnadno vejde do království nebeského," říká za ním Ježíš a říká to s laskavostí (a opět zaslechneme pod těmito slovy jakési sympatie a soucit), protože ve skutečnosti tím chce citlivě říci, že bohatý nemůže vejít do království. To je zřejmé z přirovnání, které hned uvede: Spíše velbloud projde uchem jehly... A nejde tu o samotné množství majetku, ale o stav lidského srdce.
Podobenství o velbloudovi a uchu jehly zní sice srozumitelně ale přesto dosti divně (proč zrovna velbloud?, a proč ne slon?), jelikož Kristova podobenství používají vždy obrazy a situace dobře známé z běžného života. Vysvětlení podávají některé staré rukopisy, které místo "velblouda" píší poněkud srozumitelněji o "lodním lanu", což však není rozpor mezi evangelijními rukopisy, protože lodní lana se zhotovovala z velbloudí srsti a v lidové mluvě se těmto lanům běžně říkalo "velbloud". V tomto světle dostává toto podobenství znaky společné pro všechna Kristova podobenství - stává se z něj obrázek ze života: jako je nemožné protáhnout kotevní lano uchem jehly místo niti, tak se i bohatý nemůže protáhnout úzkými dveřmi do nebeského království.Sv. Jan Zlatoústý říká, že "Kristus nekritizuje bohatství, ale vášeň člověka k bohatství (touhu po bohatství). A jestli je pro bohatého těžko vejít do království nebeského, co říci o těch, kteří jsou spoutáni vášní sexu?" Problém není v bohatství samotném ale ve vztahu bohatých lidí ke Kristu a k evangeliu. Dokonalost a potažmo spása člověka je zřetelně vystižena v devateru blahoslavenstvích, mezi nimiž také je: "Blahoslavení chudí duchem (tj. jejichž duch není spoután a obtížen bohatstvím), neboť jejich jest království nebeské."
--------------
Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít. Teoreticky jsou sice i dnes případy bohatých lidí, kteří nejsou ke svému bohatství v srdci připoutáni, ale v praxi se s tím asi nesetkáme. Je to dáno tím, že bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno.
Slyšel jsem jednoho skutečně špičkového řemeslníka (myslím, že to byl kovář) vyprávět: "Na řemesle nezbohatneš. Z řemesla můžeš slušně žít, ale nezbohatneš. Bohatne se z handlu."----------------
Je dnes téměř vyloučeno, aby někdo zbohatl poctivou prací, řemeslem apod. Z duchovního hlediska nezáleží tolik na tom, jestli je ta či ona loupež v současnosti považována za legální, resp. jsou druhy loupeže, které už jsou tak všeobecně rozšířené, že jsou bez ohledu na přirozenou morálku považovány za zákonné získávání peněz. Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi. Biblí mnohokrát odsouzené "odírání chudých" je základem, na němž je postavena vysoká životní úroveň západní civilizace.
Loupež se může ubírat všelijakými cestičkami.
Drancování přírodních zdrojů a plýtvání jimi - což to není loupež? A krade-li přebujelý průmysl lidem čistý vzduch a vodu, ticho venku, krásnou krajinu - jakým slovem to nazvat? A jak pojmenovat působení mediálního průmyslu, který lidem ukradl blahodárné ticho pod jejich střechami a duševní svobodu tím, že jim znásilňuje ducha hloupou zábavou, reklamou, rozněcováním tělesných vášní? Je to loupež. Tohle všechno se děje kvůli jedinému - pro peníze. Na vysávání přírodních zdrojů, na nadvýrobě bezohledné k životnímu prostředí, na mediálním průmyslu, na reklamách, na rozněcování tělesných vášní v lidech, - na tom všem někteří lidé pohádkově vydělávají.
Loupeží je, není-li výrobci či pěstiteli zaplacena přiměřená výrobní cena za jeho produkt, což je případ všeho, co se dováží ze zemí třetího světa (olupováni jsou producenti). Loupeží je, je-li prodáváno něco za mnohem vyšší cenu, než jaká je cena nákladů na pořízení věci (použitý materiál a práci) a její dopravení atd. (olupováni jsou spotřebitelé). Loupeží je přijímat očividně neúměrně vysoký plat, ať už jde o vrcholový management nebo politiky apod., protože o tyto peníze byl připraven někdo, komu morálně patří. Loupeží jsou zisky mediální průmyslu, show byznysu, různých popstars, zbožňovaných sportovců apod., protože jsou založeny na oškubání ohlupovaných a zmanipulovaných lidí a na rozněcování vášní, které devastují lidskou duši.
Všichni zřejmě cítíme, že právě takové loupeže jsou pevně zabudovány do principů tzv. "tržní ekonomiky".
Těmto bohatým lidem ve skutečnosti není co závidět. Nejsou to svobodní lidé (a nevěřím, že mohou být trvale šťastní). Ďábel jim nedovolí získat takové majetky, aniž by se "nenamočili" do zotročující vášně či přímo do hříchu.
Celý současný západní ekonomický systém - tak velebený a vychvalovaný (kým asi?) jako cosi dokonalého - je v samotných principech svého fungování založen na špatných lidských vlastnostech: touhy po zisku (zištnosti), lakotě, závisti, mamonářství, lstivosti, nemilosrdenství, přezíravosti vůči utrpení atd. - tyto zlé vášně jsou motorem západní ekonomiky. Bez nich by se tržní mechanismy a ekonomická prosperita Západu zhroutily. Zkuste si představit tržní hospodářství ve společnosti svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem.
Celá tzv. "hospodářská soutěž" je založena na lidské závisti. Zkuste si ji představit ve společnosti lidí, kteří nechtějí soutěžit, ale chtějí si zadarmo pomáhat. A jestli v něčem soutěží, tak v tom, kdo toho spotřebuje nejméně, nebo se předstihují v nezištnosti...
Nechci zde lákat k nějakým utopickým společenským režimům, ale odhalovat, na čem spočívá náš společensko-ekonomický model. Tento svět a tato civilizace není společností svatých lidí a hřích v lidských srdcích nedovolí v současném světě fungování žádného principiálně dobrého společenského režimu. To je jasné. Takže na jedné straně - nepodléhejme propagandě politické levice, na straně druhé - nežijme v iluzi, že současný model fungování naší civilizace je založen na principech dobra. Uvědomme si, že život společnosti je pouhým zrcadlením stavu lidského nitra, které je po pádu člověka pokaženo hříchem. Na určitou změnu společnosti k lepšímu je naděje, pokud církev ukazuje společnosti příklad svatosti, pokud dokáží křesťané svým životem inspirovat své okolí, být solí země, stát se kvasem, který vše prokvasí. Nechám na každém, aby sám posoudil, jestli to dnes církev u nás činí...
Mám zato, že bez lakoty a loupeže se dnes takřka nelze dobrat bohatství. Proto prakticky není možné, aby srdce bohatého člověka nebylo k bohatství vášnivě připoutáno, jelikož právě vášně stojí za získáním bohatství.
Ve starém světě bylo ještě možno stát se bohatým čestnými způsoby - pracovitostí, dovedností ve svém řemesle, hojnou úrodou, prozíravým hospodařením. Proto bylo bohatství považováno za Boží dar a požehnání shůry. A lidé, kteří si jím nenechali spoutat srdce, chápali své jmění nikoliv jaké něco výlučně svého, ale - podobně jako Job - jako Bohem udělenou výsadu rozdávat. Takový poctivý bohatý člověk se o své bohatství chce dělit.
Paisios Athonský trefně poznamenává, že Bůh nám dal dost pokrmů, abychom mohli živit hladové, ale my to nechápeme - místo obdarovávání chudých si jdeme koupit větší ledničku, abychom měli kam tu horu jídla uskladnit a nezkazilo se nám to. To platí nejen pro jednotlivce, ale pro ducha celé západní civilizace, která vede život v neustálé hostině a zbytek světa nechává umírat hlady. Proto je bohatství Západu prokleté.
Pro srdce spoutané bohatstvím je jeho ztráta jako smrt. Podobně to platí o všech hlavních vášních, které zotročují lidské srdce. Zříci se jich, přemoci je, - to je proces, při němž si člověk projde "malou smrtí". Jeho stará existence končí v hrobě, ve tmě. Jen přes hrob však vede cesta ke vzkříšení. Na druhé straně se takový asketa vynoří jako svobodný člověk, vzkříšený k novému životu. Dokonalost - tak to Pán Ježíš nazývá. Už tady na zemi se narodit k novému životu.
Jeden z hlavních rysů křesťanského ducha je vystižen Kristovými slovy: "Nejste z tohoto světa. Já jsem vás ze světa vyvolil. Svět vás bude nenávidět. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho." Na jiném místě praví Bible, že "tělesný způsob života je nepřátelstvím vůči Bohu" (Řím 8,7-8). "Tělesným myšlením" či tělesným způsobem života je míněn život dle vášní, ovládaný vášněmi, tedy podrobený světské sféře.
Kristus nás volá k dokonalosti, čili abychom zemřeli světu, zemřeli vášním, došli vzkříšení - a začali s tím hned teď.
Dokonalost? - každý po ní touží. Stejně jako každý touží někde hluboko v sobě po svatosti a čistotě. (Světští lidé to většinou nepřiznají; bojí se, jestli nebudou vypadat směšně.) A touží po svobodě. Je tak divné, že všechny ty tři věci jsou vlastně jedním? Božím Královstvím.Tímto procesem nelze úspěšně projít bez Boží pomoci. Nestačí jen se prostě zřeknout vášně bohatství s důvěrou pouze ve vlastní síly, bez modlitby a živé víry v Boží pomoc; na místo jedné vášně mohou nastoupit vášně jiné, subtilnější. A tak vznikne nekončící proces, který dříve či později přesáhne síly a schopnosti člověka, a ten pak dokonalosti nedosáhne. Nekonečný příběh. Při očišťování od vášní má zcela rozhodující váhu Boží zásah. Vše, co člověk učiní proto, aby se líbil Bohu, má sice jen nepatrnou sílu, ale není to nevýznamné. Je to jako spouštěcí mechanismus, který umožní pracovat jiným silám, jejichž moc je člověku nedohlédnutelná. Důležité tedy je, aby se boj proti vášním děl v duchu lásky k Bohu a touhy po jeho království. Umřít je v lidských silách, ale vzkříšení dokáže učinit jen Bůh.
O tom vypráví poslední věta dnešního čtení: U lidí je to nemožné, ale je to možné pro Boha.
-------------------
Ten mladík odchází zarmoucen. Přikázání zachovával, ale k dokonalosti neměl odhodlání. Základ byl položen, ke stavbě do výšky však scházela odvaha. Říká se, že správný duchovní život dříve či později přivede člověka do bodu, kdy stojí před dveřmi, za nimiž pokračuje cesta k dokonalosti. Jenže jsou dveře do hrobu. Musí se čehosi vzdát, něčeho, na čem lpí lidské srdce. Co je mu tak drahé, a co mu při tom brání vzlétnout. Je to skutečně jako "malá smrt" - krok do prázdna. Bez záruky.
Ten mladík si po svém odchodu od Ježíše nejspíš musel říkat: "To je šílenství. Přece se nemohu vzdát všeho majetku, nikomu jsem to neukradl, je to poctivé jmění. Nemá právo to po mně žádat. Jak bych potom žil? A když to udělám, co pak? Nebudu si do konce života rvát vlasy, že jsem se tak nerozumně a zbytečně ožebračil? Takové věci se přece nedělají. To po mně nikdo nemůže chtít. Není nic špatného mít poctivé peníze. Kdo mi pak co dá? ... Jenže, může mě teď ještě můj majetek potěšit? Kam se poděla ta radost, kterou mi mé bohatství až doposavad přinášelo?"
Jednou, po Kristově vzkříšení, přijdou za tímto mladíkem Ježíšovi učedníci a řeknou mu to, co píše apoštol v dnešní epištole; že "Mesiáš zemřel za naše hříchy" a že "byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých", a že "se zjevil" svým učedníkům a naplnil je silou a radostí. Mladík je už dávno přesvědčen, že spasit ho nemůže ani jeho bohatství, ale ani žádná zákonická spravedlivost; i on se chytne ruky vzkříšeného Pána, která je k němu vztažena, a půjde za ním. "Bohu je přece všechno možné..."
P.S.
Podle církevní tradice ten mladík po nějaké době Ježíšova pokynu uposlechl. Nevydržel to. Musel to udělat. Rozdal svůj majetek a stal se křesťanem. Pochopil, že by už nikdy v životě nebyl šťastný, kdyby to neučinil. Kdo jednou zahlédl cestu k dokonalosti, ale nevstoupí na ni a vrátí se k tomuto světu, ztratí obojí: dokonalost i tento svět. Nic z toho světa už není schopno uspokojit takového člověka. Bídný je úděl takových lidí: o pozemskou radost přišli a nebeskou nezískali. To ten mladík už dobře chápe.
Ani my - bohatí majetkem, vášněmi, tělesnými a duševními rozkošemi, se srdcem zamotaným do spletitostí tohoto světa - zřejmě nejsme schopni uposlechnout Kristovo volání hned. Jednou to však budeme muset učinit, jinak náš duchovní život nebude mít vývoj. Jak říkají mniši na Svaté Hoře - tam je symbolem cíle duchovního života vrcholek hory Athos - není tak důležité, jestli v tomto životě člověk dojde až na samý tento nejvyšší vrchol, podstatné je rozhodnout se a vykročit na tu strastiplnou úzkou cestu nahoru.
Administrátor
--- 21. 8. 2007
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění
Svátek Proměnění Páně
Církev při slavení tohoto svátku vzpomíná událost, která je popsána v evangeliu následujícími slovy:
1 A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou samotné,
2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
3 A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: "Pane, dobré jest nám tady býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."
5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A tu, zazněl hlas z oblaku řkoucí: "Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte."
6 To uslyševše učedlníci, padli na tváře své a báli se velmi.
7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: "Vstaňte, nebojte se."
8 A pozdvihše očí svých, nikoho neviděli, než samého Ježíše.
9 Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, řka: "Nikomu nevypravujte tohoto vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."
(Matouš 17. kap.)
Tento svátek nazýváme letní paschou, protože podobně jako Pascha se při něm zjevuje Božství Ježíše Krista.
Z kázání sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, na tento svátek:
Pro objasnění tajemství tohoto svátku a pochopení pravdy musíme se obrátit k tomu, co předcházelo události dnešního evangelijního čtení: "I po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana..." Od čeho počítal Matouš těch šest dnů? Podle sledu vyprávění evangelisty Matouše je patrno, že od události, kdy Spasitel pravil:Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Amen pravím vám: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém. (Mat 16,27-28)
Světlo Proměnění tedy nazval Ježíš šest dní před touto událostí: "slávou Otcovou" a "svým Královstvím" (Božím královstvím přicházejícím v síle /Mar 9,1/). Evangelista Lukáš však píše, že osmého dne stalo se Proměnění. Proč?
Na hoře Proměnění jich bylo osm, jenže vidět jich bylo pouze šest (tři apoštolé, Ježíš a dva proroci). Spolu s Boží Synem však byli přítomni ještě další dva: Otec, který se zjevil skrze hlas, a Duch Svatý, který se zjevil světlem v oblaku. Na toto tajemství poukazuje svaté Písmo skrze různost zpráv obou evangelistů.
A kromě toho Lukáš na rozdíl od Matouše započítává den, v němž Pán řekl citovaná slova, a také den Proměnění na hoře. A navíc: Lukášova slova napovídají, že světlo Proměnění se vztahuje k "tajemství osmého dne", což je v biblickém jazyku symbol Božího království příštího věku, které už nyní přichází v síle a které se zjeví, až zhyne tento svět stvořený v šesti dnech. Ježíš předpověděl sílu Božího Ducha, skrze niž se zjevuje Boží Království již dnes těm, kteří jsou toho hodni: "Jsou někteří ze stojících zde, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí přicházet Boží Království v síle" (Mar 9,1). Král všech je přítomen všude, a všude je i jeho království. Příchod tohoto království se tedy netýká přechodu z jednoho místa na druhé, ale jeho zjevení silou Svatého Ducha.
Z jedné strany Bůh sestupuje se své výšiny dolů k lidem, z druhé strany lidi vyvádí na horu z hlubin ponížení, kterému podlehla lidská přirozenost.
Takže světlo Proměnění nevzniká, nemizí, nepodléhá omezení smyslů. Bylo sice na krátkou dobu vidět tělesnýma očima na vrcholku hory, avšak apoštolé pro tu chvíli přešli od těla k duchu, jejich smysly se změnily působením Svatého Ducha, a takovým způsobem uzřeli tři učedníci nevypravitelné světlo. Ti, kteří nerozumí tomuto tajemství (tj. římští katolíci), si vymysleli, že apoštolé viděli světlo Proměnění skrze schopnosti svých smyslů a dalšími stvořenými lidskými schopnostmi, a tím se tito lidé pokoušejí stáhnout do sféry stvoření nejen toto Světlo, Boží Slávu a Království, ale i Sílu Božího Ducha, skrze kterou se zjevují Božská tajemství těm, kteří jsou toho hodni. Nejspíš tito nenaslouchají slovům ap. Pavla: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na srdce nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však Bůh zjevil svým Duchem: Duch totiž vše zpytuje, i hlubiny Boží" (1. Kor 2,9-10).
Dodnes odmítají římští katolíci pravoslavné dogma o nestvořených Božích energiích Ducha Svatého. Vyznávají jiné dogma, které definuje Boží energie jako stvořené, což bylo v pravoslavné církvi na slavných konstantinopolských sněmech (jejichž ustanovení je dnes po celé církvi neoficiálně přiřknuta autorita 9. všeobecného sněmu; 1341-1351) zavrženo jako hereze. (Pozn. překl.)Většinou se Pán Ježíš modlil o samotě. Tentokrát však s sebou bere tři své učedníky a při modlitbě se před jejich očima proměnil. "Co značí »proměnil«?" táže se sv. Jan Zlatoústý a odpovídá: "Zjevil jim něco ze svého Božství - tolik, co jen mohli pojmout, a ukázal Boha, který v něm přebýval." Matouš píše, že jeho tvář zářila jako slunce. To však neznamená, že se jednalo o smyslové světlo (ať je nám vzdálena slepota těch, kteří si nedokáží představit nic vyššího než to, co je vnímáno smysly!) Evangelista si přeje ukázat, že Ježíš Kristus je - pro duchovně živé a zřící duchem - to samé, co slunce pro ty, kteří žijí v těle a zří tělesně. Ti, kteří jsou obdarováni Božími dary, jiné světlo pro poznávání Boha nepotřebují.
Toto tajemné a nevypravitelné světlo zazářilo při modlitbě. Tím je ukázáno, že rodičem tohoto blaženého vidění je modlitba. Blesk tohoto světla vycházel a ukazoval se při sjednocení mysli s Bohem. Toto vše se dává i všem, kteří se neustále cvičí v duchovním zápase ctností a modlitby a při tom upínají svou mysl k Bohu. Zření pravé krásy je vlastní pouze člověku očištěné mysli. Kdo v soustředění zří toto světlo, stává se účastným této záře; na jeho tváři je podepsán žhavý paprsek - proto od rozhovoru s Bohem zářila Mojžíšovi tvář. Víte přece, že Mojžíš se proměnil, když vystoupil na horu a uviděl tam Boží slávu. Leč Mojžíš sám sebe neproměnil, ale byl proměněn, kdežto Pán Ježíš Kristus měl toto světlo sám ze sebe. Ježíš nepotřeboval modlitbu, aby jeho tělo zazářilo Božským světlem. Ukázal tím však, odkud toto světlo pochází. Je psáno, že svatí "budou zářit jako slunce" (Mat 13,43), což znamená, že budou cele proniknuti Božím světlem a v něm uvidí Krista, který nevýslovně Božsky září, a tato záře, která vychází z Boží přirozenosti, se ukázala na hoře Tábor. Jeho tělo svítilo, protože je v Kristově Boholidské Osobě spojeno s jeho Božstvím.
Věříme, že světlo, které se ukázalo při Proměnění, bylo právě tím světlem, které bylo v něm skryto pod rouškou těla, tedy světlo Božské přirozenosti, a proto nestvořené a Božské. Kristus se neproměnil na hoře Tábor na něco jiného, nepřijal něco, co před tím neměl, ale pouze ukázal učedníkům to, co již měl, tím, že jim otevřel oči a učinil je ze slepců vidoucími. Doposavad totiž viděli jen přirozeně, ale byli slepými vůči tomuto Božímu světlu.
Tedy, toto světlo není světlem, které vnímáme tělesnými smysly. Silou Svatého Ducha byli apoštolové změněni a tímto způsobem uviděli Proměnu, která se však nestala na hoře Tábor, ale nastala hned, kdy Boží Slovo (tj. druhá Osoba Boží Trojice) spojilo se s naší pomíjejícností. Proto Panna Marie, která Krista počala a porodila, poznala, že její dítě je vtělený Bůh, a stařec Simeon to poznal, jak jen vzal Dítě do náručí, i stará prorokyně Anna to poznala, když mu vyšla naproti. Vždyť Božská síla prosvítala z něho (přes jeho tělo) jako přes skleněný obal a její záři viděli ti, kteří měli čisté srdce.
A proč si Pán před Proměněním na hoře vybral hlavní z apoštolů a vyvedl je s sebou na horu Tábor? Jistě pro to, aby jim ukázal něco velikého a tajemného. Co by však bylo velikého a tajemného na tom, kdyby jim ukázal jen obyčejné světlo, které mohli běžně vnímat nejen tito vybraní ale všichni apoštolé? Proč by potřebovali, aby jejich zření bylo proměněno silou Svatého Ducha, kdyby to bylo světlo, které běžně vnímáme smysly? Jak by bylo možno představit Slávu a Království Otce i Ducha Svatého v nějakém hmotném světle? Což snad v podobné (hmotné, stvořené) Slávě a Království přijde Kristus i na konci věku, kdy už nebude potřeba ani vzduch ani prostor ani nic podobného, ale "Bůh bude vším ve všech"? (1. Kor 15,28) Tehdy tedy Bůh bude nahrazovat všechno pro všechny.
I evangelista Jan, poučený Božím zjevením, zřetelně praví, že budoucí věčné město nebude potřebovat slunce ani měsíc, aby v něm svítily: Neboť Boží sláva je bude osvěcovat a zdrojem světla tam bude Beránek (Zjevení 21,23). Není snad jasné, že poukazuje na téhož Ježíše, který se proměnil na hoře Tábor a jehož tělo zářilo jako slunce a který ukázal slávu Božství těm, kteří s ním vystoupili na horu? O obyvatelích tohoto města stejným způsobem hovoří: "Nebudou potřebovat světlo svíce ani světlo slunce, neboť Pán Bůh osvěcuje je", "a noc tam nebude" (Zjev 22,5). Tážeme se: je nějaké jiné světlo, u něhož "není změny ani stínu proměny"? (Jakub 1,17) Co je to za světlo neproměnné a nezapadající, kdyby to nebylo světlo Božství?
A dále: Mojžíš a Eliáš (zvláště první, který mohl být přítomen jen duchem a nikoliv tělesně) - jakým hmotným světlem mohli být osvětlováni, zviditelněni a poznáváni? Vždyť se o nich píše: "Ukázali se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jerusalemě" (Lukáš 9,31). Jak by mohli apoštolé poznat ty, které doposavad nikdy neviděli, když ne v tajemné síle Božské světla, které otevřelo jejich duchovní oči?
Nebudeme už unavovat vaši pozornost dalším výkladem slov Evangelia. Věřme tak, jak nás naučili ti, kteří byli osvíceni samotným Kristem, neboť jen oni jediní to znají dobře. My chápejme tajemství Proměnění Páně podle jejich naučení a sami usilujme o osvícení tímto světlem. Rozněcujeme v sobě lásku a úsilí k nevadnoucí Slávě a Kráse. Duchovní oči očišťujme od pozemských myšlenek a odvracejme se od tlejících a rychle pomíjejících rozkoší a nádher, které zatemňují oděv duše a uvrhují do ohně pekla a do tmy vnější, od nichž kéž se osvobodíme osvícením a poznáním nehmotného a vždy jsoucího světla proměněného na Táboře Spasitele našeho, ke slávě Jeho, a předvěčného Otce Jeho, i Životodárného Ducha, jichž jediné je Světlo, jediné Božství a Sláva i Království i Síla, nyní i vždycky, a na věky věkův. Amen.
(Místy trochu zkráceno)
Tímto kázáním sv. Řehoř Palama hájí tradiční křesťanské učení proti názorům římských katolíků, kteří tato svá novoučení degradující nestvořené Boží světlo prohlásili za dogma. O životě sv. Řehoře a jeho sporech s latiníky. Řehoř Palama bránil starokřesťanskou duchovní praxi hesychasmus, která byla v Církvi praktikována od nejstarších dob; zvláštního rozšíření dosáhla na Východě (pouštní otcové), známa byla i na Západě, kde však byla po velkém rozkolu (1054) zapomenuta; v pravoslavné církvi je hojně rozšířena doposavad (viz např. sv. Serafím Sarovský a mniši na Svaté Hoře Athos.(Ilustrace: ikona Proměnění Páně - 18. století, Moskva)
Administrátor
--- 19. 8. 2007
Ikona přesv. Bohorodice v Byzanci
Kult ikony Hodigitria
Uctívání této ikony zaznamenalo vrchol v době vlády císařské dynastie Paleologovců. Ceremoniář Porfyrogeneta (r. 944-959) nám o tom podává živý obraz. Každou středu se dostávalo Hodigitrii zvláštní pocty a při zahájení měsíce zasvěceného Panně Marii (uprostřed srpna na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice) předsedal slavnosti císař osobně. Mezi početnými poutníky, kteří se zúčastnili této slavnosti, se kolem r. 1350 nacházel i Stefan Novgorodský. Zanechal popis slavnostního průvodu s ikonou. Tato ikona byla podle svědectví španělského cestovatele Pera Tafura namalovaná na kameni. Se svým rámem a podstavcem vážila několik metrických centů. Podivuhodná věc, která se odehrávala před očima davu, byla Stefanem z Novgorodu takto podrobně popsána:
„Tento obraz je velice velký, bohatě ozdobený, a zpěváci před ním nádherně pějí... Je kladen na ramena jediného muže a on roztáhne ruce jako by byl ukřižovaný. Před obrazem drží dva diakoni liturgické vějíře a další archu. A hle! Překvapující pohled. Tři muži kladou (tuto těžkou) ikonu na ramena jediného muže, a on díky Boží milosti kráčí lehce.“
Za dynastie Paleologů se ikona Hodigitria stala palladiem Byzantské říše.
Ilustrace: ikonografický typ Hodigitrie (z webové stránky ikon Jany Baudišové);
kliknutím na ikonu si ji zobrazíte ve větší velikosti.
Administrátor
--- 14. 8. 2007
Neděle o spravedlnosti
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
A tady je to evangelijní čtení:
23 Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl vyúčtování činit se služebníky svými.
24 A když počal účtovat, přiveden mu byl jeden, který byl dlužen deset tisíc hřiven.
25 A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a (z toho) zaplatit.
26 Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
27 I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.
28 Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto denárů, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.
29 Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
30 On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.
31 Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.
32 Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, neboť jsi mne prosil.
33 Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?
34 I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.
35 Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
(Matouš 18. kap.)
Výklad tohoto podobenství je v hlavních rysech naprosto jasný a přehledný. Málokteré Ježíšovo podobenství je tak přímočaré a má tak zřejmý výklad. Jeho snadná čitelnost je však v příkrém kontrastu s převratností a závažností toho, co nám tu Kristus sděluje.
Uvádí nás do tajemství Boží myšlenky. Vysvětluje nám, jak se Bůh rozhoduje. To je velká věc. Kristus nás nechce nechat v nevědomosti o principech Božího rozsuzování. Jsme uváděni do největšího a niterného tajemství Božího úradku (lze-li to tak říci). Bez vnitřní proměny je však tento způsob uvažování člověku nepochopitelný. Temným mocnostem je uzavřen zcela.
Toto podobenství bychom si mohli rozdělit na tři obrazy - tři scény. A u každé z nich vyvodit poučení, které nám chce Ježíš Kristus tímto příběhem odevzdat.
---------------
1.
Ten král tu zobrazuje Boha. Jeho služebníci - to jsou lidé. Těmto služebníkům, lépe řečeno správcům, je něco svěřeno, a jednou bude hodnoceno, jak si při správě počínali; tedy - bude se účtovat. Tak je uspořádána úvodní scéna, na které se příběh Ježíšova podobenství rozehrává. Vedle krále nyní do obrazu přichází další persóna - první dlužník, nepoctivý správce (podle formulace textu to vypadá, že už byl dříve zatčen, jeho nepoctivost je zřejmá, a nyní je přiveden před krále k soudu).
Dluh prvního služebníka vůči králi byl astronomický (nejspíš se jednalo nějakého podřízeného lokálního správce, který dlouhodobě defraudoval velký svěřený majetek nebo neodváděl vybrané daně apod.). Pro srovnání - celoroční příjem královského dvora Herodova byl 900 hřiven. V podobenství se vypráví o 10.000 hřivnách. Číslo 10.000 bylo největší v praxi používané číslo. Zdá se tedy, že Ježíš chtěl uváděnou výší dluhu, jak ji vykreslil v tomto podobenství, spíše naznačit, že se jedná o něco, co se vymyká naši pozemským zkušenostem a možnostem úhrady.Jak je z podobenství zjevné, hovoří se tu jinotajnou ale průhlednou řečí o naší vině před Bohem. My si svou vinu, kterou před Bohem neseme, neuvědomujeme, nebo alespoň ne v plné její obludné velikosti. Jak často slýchává kněz od lidí: "Nu což, jsem člověk hříšný, to uznávám, ale nikoho jsem nezabil, nekradu, v manželství jsem věrný, vedu spořádaný život..." (Podivuhodný je člověk - dokonce i při vyznávání vlastních hříchů dokáže sám sebe pochválit.) Lidé v podtextu říkají: "Mám sice nějaké ty šrámy na kráse, ale v podstatě jsem celkem dobrý člověk, - jsem prostě celkem v pořádku (jsou i horší)." Ježíš nám tu vykresluje zcela jiný obrázek - ukazuje, jak vidět naše duchovní situace z Boží perspektivy. A jak ji budeme jednou vidět i my, až staneme na soudu.
Nyní musíme trochu nahlédnout už do druhé scény.
Zde je řeč o tom druhém dluhu. Dluhu, který má druhý služebník vůči tomu prvnímu. Je to dluh mezi dvěma kolegy; s touto úvěrovou záležitostí král nemá nic společného. Zvolena je výše 100 denárů. Denár to je mzda dělníka za den práce. Jedná se tedy o sumu, kterou vydělá dělník za 100 dní. Není to zanedbatelný obnos. Příjem obyčejného člověka za třetinu roku... V běžném životě docela velké peníze. Jenže v porovnání s prvním dluhem je to naprostá prkotina. Tato výše je totiž uhraditelná a to je její zásadní odlišnost od výše onoho prvního dluhu.
Tady máme první poučení z tohoto Ježíšova podobenství. Nesrovnatelnost výší obou dluhů. Nic z toho, čeho se proti nám mohou okolní lidé dopustit, co mohou mít lidé mezi sebou, nelze ani vzdáleně srovnávat s tím, co znamená náš vlastní hřích před Bohem. Když Ježíš vykreslil tuto situaci, věděl velice dobře, co všechno lidé mohou vůči sobě páchat. Jaké hrozné věci si lidé mohou navzájem provést. A přesto trvá na svém. Proti nesmírnosti viny, jakou máme všichni před Bohem, je vše, co mohou mít lidé proti sobě, prominutelné.
-------------
2.
Situace prvního dlužníka byla hrozná. Hrozila mu naprostá morální likvidace, a to i celé jeho rodině. Slyšel svůj ortel: prodat do otroctví. Všem zúčastněným muselo být jasné, že prodáním služebníka a jeho rodiny by se umořil jen maličký, nepatrný, zlomek jeho dluhu. Rozhodnutí o prodání do otroctví je tedy spíše výrazem hněvu krále než jeho touhy domoci se financí, o něž byl nepoctivým správcem připraven.
Špatný služebník se poníží, padne na kolena a prosí. Tu se stane něco, co nikdo nečekal a v co nemohl doufat ani ten darebný služebník. Králi se tohoto mizery zželí a celý ten fantastický dluh mu prostě odpustí.
Jak krásně muselo být prvnímu dlužníku, když odcházel od krále. Úplně se vznášel. Špatné svědomí nebo předtucha krutého trestu, jež mu jistě ležely na srdci jako těžký balvan už dlouhou dobu, - vše bylo pryč. Taková lehkost na duši! Slunce pro něho opět svítilo! Jako by se znovu narodil.
Jenže, co se nestane. Mezi dvořany náhle zahlédne jiného služebníka, kolegu, který mu už dlouho dluží pěkně zakulacenou sumičku a nemá se k tomu, aby ji vrátil. Lehkost, kterou až doposavad cítil duši, je náhle ta tam. Slunce sice svítí dál, ale v duši je náhle dusno a temno. Hrdlo se sevře zlostí. Támhle je ten darebák! A tváří se, že mě neviděl. No počkej, bídáku! Teď mi neunikneš! A už ho drží za krk a syčí na něj: "Dej sem, co mi dlužíš!"
A tu se zopakuje ta samá scéna, co už tu byla před deseti minutami. Dlužník padne na kolena a prosí svého věřitele. Jenže herecké obsazení této scény je nyní jiné. Bývalý dlužník je na místě, kde byl minule král. A konec scény je opačný. Dlužník nedostane milost a jde do vězení. (Bylo zvykem, že dluh za vězně mohla zaplatit jeho rodina či příbuzní.)
Když před ním padne jeho kolega na kolena a prosí o posečkání s úhradou, může se první služebník rozvzpomenout, že pár minutami to byl on, kdo takhle na kolenou prosil odklad splacení svého dluhu. Jenže si nevzpomene... Proč?Tady je druhé poučení, které Pán Ježíš chce předat. Týká se temnot v mysli člověka. Její nespolehlivosti. Podivných zvratů, jimž naše mysl podléhá. Každý to jistě známe z vlastní zkušenosti: v jednu chvíli může být v nitru člověka nebe, a o pár chvil později je v naší mysl peklo. Jak snadno se v nás láska může změnit na nenávist. Ještě před chvilkou se srdce zahřálo soucitem, nyní je ledově chladné.
Je to podivná a hrozná vlastnost pokažené lidské mysli. Jde o projev hluboké rány, kterou v sobě všichni nosíme. Odtud se rodí všechny lidské zrady a jidášské skutky. Nemilosrdnost a přezíravost vůči nouzi druhého člověka, s nímž sdílíme jedno společné lidství. Krutá lhostejnost, či sobecká zištnost. Je to jakási mlha, kterou kolem nás ďábel může vytvořit kvůli nečistotě v našich srdcích. Nic pak není vidět jasně. A nejen to, vše může vypadat zcela opačně; dobro se tehdy jeví jako zlo a zlo jako ušlechtilost či dokonce zbožnost. Jak často dějiny viděly zabíjení nevinných svatých mučedníků lidmi, kteří se domnívali, že tím Bohu slouží anebo že jednají pro blaho společnosti či státu? A nemusí jít jen o zabíjení. Tento klam, který zamlží mysl člověka, působí kolem nás všech v našich běžných životech.
Viděl jsem to už tolikrát - na sobě i na druhých. Setkáváme se s tím mj. u různých sekt a církevních rozkolů (lidem zvenku je jasně viditelné, že myšlení příslušníků sekty či rozkolu bloudí v mlze, že tato sekta je totalitní a tenhle rozkol obskurní, a že to vše stojí jen na principu pýchy; avšak jen málokdy to dokáže prohlédnout ten, kdo se nalézá uvnitř a je pod vlivem toho démonického klamu).Jsou lidé, kteří na milosrdenství odpoví nepřátelstvím. Při setkání se zbožností v některých lidech vzniká hněv. A tak by se dalo psát dlouho. Je to stále jedna a ta samá vlastnost zkažené lidské mysli. Když se upřímně podíváme na vlastní život, zjistíme, že její projev v nějaké podobě objevíme i sami u sebe. Často nerozumíme po nějakém čase svému vlastnímu jednání. Podlehneme-li "dojmu okamžiku" či vlivu duchovně nemocného člověka nebo zkažené duchovnosti nějaké skupinky, můžeme napáchat neuvěřitelné škody - v prvé řadě ublížíme sami sobě. Proto je důležité znát sebe, vědět o této vlastnosti své mysli a mít ji v patrnosti.
Tohoto stavu se týká i dnešní evangelium. Lidská mysl dokáže být naprosto neuvěřitelně obojaká. Jsme-li přistiženi při nějakém deliktu, přestupku nebo i pouhém poklesku či jen při nezdaru, býváme plně přesvědčeni, že kvůli všelijakým okolnostem máme právo na největší milosrdenství, shovívavost, toleranci či pochopení. Zcela jinak uvažujeme, jsou-li okolnosti pro nás zrovna příznivé, viníkem či nezdárníkem se ukazuje být někdo jiný, kdežto my jsme tak říkajíc "na koni". Tehdy jsme si většinou zcela jisti, že právo a spravedlnost jsou nadevše, že viník musí být náležitě potrestán a na tom, kdo se proti nám čehosi dopustil nebo nemá v pořádku své povinnosti vůči nám, by měla být vykonána spravedlnost a žádné velké milosrdenství není na místě...
S touto obojakostí naší mysli dokáže zručně pracovat ďábel. Rozehrává právě tuto hru o spravedlnosti a milosti, ale vždy tak, aby to vedlo k naší záhubě. Využívá tím přesně toho, že naše poškozená mysl nestojí pevně, ale boří se a propadá do bažiny dvojznačností a dvojakostí.
Kromě falešné mezilidské spravedlnosti nám ďábel předkládá mstivé pojetí Boží spravedlnosti: nejprve lstivě, když lidi svádí ke hříchu, připomíná jim Boží milosrdenství; a svede-li skutečně nešťastníka ke hříchu, pak mu hned poté zpodobuje Boha jako přísného soudce, jemuž je slepá spravedlnost pevným a nejvyšším zákonem. Tak chce ďábel završit své dílo záhuby člověka - uvést ho do zoufalství. Svést někoho ke hříchu je pro ďábla jen polovina práce. Neboť člověk sice může zhřešit, jenže co když se pak začne kát?, a - co čert nechce - nakonec se ještě napravit? A veškerá námaha se svedením hříšníka je v tahu. Avšak člověk, kterého se podaří ještě naplnit zoufalstvím, ten se už (nejspíš) kát nebude. Zoufalství se zdánlivě podobá pokání - obojí obsahuje lítost. Proč tedy pokání člověka zachraňuje, kdežto zoufalství ho zahubí? V tom druhém totiž schází naděje.Říká se, že rozum bez víry je pletichář. Vidíme, jak do tohoto močálu zapadlo myšlení farizeů, kteří říkali: "Dokaž, že jsi Boží Syn, udělej znamení, pak ti uvěříme." Jenže nad zjevnými zázraky, které Pán vykonal, odfrkli: "Mocí ďábla to činí." Takovým lidem není pomoci. V jejich mysli už není nic pevného, oč by se mohlo opřít zdravé uvažování a víra. Vše je tam beztvaré, mlhavé, všechno může znamenat cokoliv. To je mysl, nad kterou získaly plnou moc vášně. Takový vše vysvětluje, hodnotí a chápe už jen podle svých vášní, které uchvátí totální kontrolu nad rozpoložením jeho srdce. Dokud se ještě srdce do této bažiny nepropadne zcela, může člověku pomoci, nechá-li si poradit od někoho, kdo není pod tímto běsovským vlivem. Proto se démoni snaží oddělit takto pokoušené lidi ode všech, kteří by jim mohli pomoci: od jejich duchovních otců, od kmotrů, od rodičů, od křesťanských bratří, od církve. S těmito jevy se setkáváme u sekt i různých rozkolných skupinek.
Svatí Otcové říkají: nedůvěřujte svým myšlenkám. Stále si říkej: třeba se mýlím. Pochybovat nemáme jen o dvou: o Bohu a o pravoslavné víře. O svých názorech bychom měli stále pochybovat a hledat pro sebe radu. Písmo říká: Moudrost spočívá v množství rad.
Dnešní evangelijní podobenství ukazuje, k čemu může zavést člověka jeho vlastní mysl a její špatné sklony.
---------
3.
Třetí a závěrečná scéna Ježíšova podobenství. Spoluslužebníci, kteří viděli do nebe volající nespravedlnost, která se stala před jejich očima, šli a oznámili to králi. A tehdy král ruší svoje prominutí dluhu, odvolává svou milost a uplatňuje spravedlnost. Právě tu spravedlnost, které holdoval tento služebník, když se jednalo o jeho "klienta". Naším vztahem a chováním k lidem si sami definujeme, jak na soudu Bůh bude jednat s námi. Viníky jsme všichni. Dluh je astronomický, nesplatitelný, odsuzující na věky. Měl jsi milosrdenství k bližním?, dostane se ti milosti od Boha na soudu. Ctil jsi spravedlnost "oko za oko"?, stejné spravedlnosti se ti dostane i ve tvé kauze na posledním soudu. To je poselství tohoto podobenství.
Svatí otcové říkají: skrze bližního získáváme peklo nebo ráj.
A teď se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: proč Bůh takto jedná?, proč se nesmiluje i nad nespravedlivým služebníkem?, proč nebere člověka zkrátka takového, jakým je?, proč nedá milost tomu, kdo sám není milostivý?, proč po nás vlastně žádá něco tak krajně obtížného, jako je odpouštění našim viníkům?
Víme, jak těžké je odpouštět. A zvláště těžké je odpouštět těm, kteří nám hodně ublížili, a nejtěžší je, když nám ublížili úmyslně, a nekají se z toho, nelitují toho... Představme si současnou situaci na Balkáně. To je pár hodin cesty jihovýchodně. Tam si bývalí sousedé, kteří vedle sebe padesát let žili v míru, náhle začali vyvražďovat rodiny. Do jejich myslí padla mlha a náhle byli přesvědčeni, že právě toto musejí udělat. To jsou těžké situace k usmíření. Lidé často říkají: "Já bych rád odpustil, ale nemohu, nejde to. Jak po mně Bůh něco takového může žádat?" Co na to říci? Jsou tu Kristova slova v evangeliu, toto podobenství a věta v Otčenáši: "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim". Uvědomme si, že jestli neodpustíme, tak se vůbec nemůžeme modlit k našemu Bohu, protože v této základní křesťanské modlitbě, bez níž se neobejde žádná bohoslužba ani soukromá modlitba, Bohu lžeme.Ale ještě jednou zpět k té otázce - proč to po nás Bůh vlastně chce? Proč nás v rámci své lásky k člověku nemůže přijmout takovými, jací jsme? Na tuto otázku existují dvě odpovědi, které reprezentují dvojí pojetí Boží spásy.
Jenže evangelium člověku nemůže pomoci, dokud nepozná svou vlastní duchovní nemoc. Svou zoufalou situaci. Pak s pomocí Boží blahodati snad dokáže i odpustit. Místo starého tvrdého může Bůh dát člověku nové srdce. A o to při vzájemném odpuštění jde.
První, o které se domnívám, že je mylná, má zato, že Ježíš ustanovil požadavek odpustit bližnímu jako nějaké další přikázání (přídavek do kodexu), které žádá splnit, aby byl s námi spokojen. (Většinou se to neřekne takto přímo, ale v podstatě se hovoří právě o tom.) Prof. Alexej Osipov říká, že celé západní křesťanství stojí více na starozákonních principech než novozákonních, že Západ se vnitřně navrátil ke Starému zákonu (zákonictví má vždy svou přitažlivost, stejně jako jednoduchost islámu). Je to racionální, scholastické či ritualistické pojetí, které vidí Boží spravedlnost jako soubor zákonů a rozkazů, jež je nutno vyplnit, a tím si splnit stanovené podmínky ke spáse. A protože ten první soubor příkazů a zákonů (desatero i evangelijní přikázání) vlastně nikdo není schopen splnit, tak byl z Kristova učení a jeho díla spásy učiněn jakýsi druhý soubor přikázání vtělený do rituálních pravidel, tentokrát církevních (snadno vyplnitelných bez bolestivé vnitřní proměny člověka), jejichž vykonávání umožní člověku obejít ten první (nesplnitelný) soubor zákonů. Takovým způsobem je na západě chápáno např. pokání a rozhřešení (nazývané podle 2. Kor 5,20 jako "svátost smíření", ale pojímané spíše jako rituální skutek smiřující člověka s Bohem, resp. usmiřující rozhněvaného a "hříchem uraženého" Boha, neboť přinášené pokání je tu vykládáno jako "zadostiučinění" křesťana či "odpykání" hříchů - již pouhé tyto pojmy uváděné v této větě v uvozovkách, citované z moderního katolického katechismu, výmluvně svědčí o betonově právnickém základu tohoto západního pojetí). Stejné zákonické pojetí Boží spravedlnosti a spásy člověka v principu převzali od katolíků i protestanti. Akorát s tím rozdílem, že si pro sebe vyhlásili amnestii. Zákon trvá, ale za jeho porušení nejsme trestáni a byla vyhlášena svoboda: "věřícímu se hřích nepočítá za hřích," jak říkají (absurdní uchopení výroku 2. Kor 5,19). Tedy zákonictví zůstává, ale je už bezzubé.Existuje však i jiné pojetí, které vnímá odpuštění hříchů, jehož se nám od Boha dostává, jako blahodať (tj. v pravoslavné terminologii posvěcující působení energie Ducha Svatého). Jinými slovy - jedná se o léčení nemocné lidské duše. Duše toto léčení buď přijme, a pak se uzdravuje a svůj vyléčený stav předává dále, nebo toto léčení nepřijme, a potom se i nadále chová jako nemocná, zkažená.
Jednou z příčin západního starozákonictví je prvoplánové chápání v evangeliu použitého slova "odpuštění", které v řečtině znamená i "upuštění od stíhání, od vymáhání" apod., to navazuje na Starý zákon, který používá hebrejské slovo s významem "zahladit" (tj. vymazat vyrytý dlužní zápis). (Avšak už i ve Starém zákoně začíná místy probleskovat spojitost odpuštění s uzdravením, např. Žalm 103,3 nebo Sirach 27,30-28,7.) Nevýstižnost slova "odpuštění" s problematickým významem "upuštění od stíhání" si uvědomil již apoštol Pavel, který raději než pojem "odpuštění" upřednostnil termín "ospravedlnění" nebo "očištění" (např. Řím 5,18). Námitky samozřejmě nejsou proti samotnému připodobnění odpuštění hříchů k prominutí dluhu, nýbrž proti povrchnímu chápání tohoto podobenství, které nejde do hloubky, ale zůstává na rovině právní. (To samé platí o termínu "smlouva", který v novozákonním kontextu není možné vykládat v rovině suchého práva.)
Je zajímavé, že evangelíci oproti Ježíšovu příkazu odpouštět si vzájemně bez jakéhokoliv omezení, omezují vzájemné odpouštění podmínkou přítomnosti ochoty k pokání, což v principu úplně umrtvuje tento křesťanský princip (zavádí se tím institut zkoumání, je-li dost ochoty a je-li pokání dostatečné, abych mohl poskytnout odpuštění, nebo není-li pokání úměrné a nemusím-li tudy odpustit svému viníkovi... To už je skoro jako u katolíků, kteří zkoumají, zda je lítost dokonalá či nedokonalá a vyvozují z toho, jakou sílu taková lítost má atd.)
Ten první soud nad dlužníkem a odpuštění, jehož se dlužníkovi dostalo (jak o tom vypráví naše dnešní evangelium), - to je příchod Kristův, který vyléčil lidskou přirozenost. A účastníky uzdraveného lidství se stáváme vírou, křtem, pokáním, svatými Tajinami (Tělo a Krev Kristova "na odpuštění hříchů a k životu věčnému"). Nejde tu o zákon, právní plnění smlouvy ani o formalistický ritualismus, jde o léčení člověka, který se v Církvi krůček po krůčku stává uzdraveným člověkem, jak do něho vstupuje a postupně v něm převládá Kristem uzdravené nové lidství. Až nakonec platí to, co pravil apoštol Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus."
Znovu se tu dostáváme k důrazu, který klade vladyka Hierotheos (viz minule): kdo nechápe křesťanství jako terapii, léčení smrtelně nemocného člověka, ten nemůže správně pochopit evangelium ani křesťanství. (A nejedná se "jen" o uzdravení duchovní, ale i o vyléčení těla - viz Jakub 5,15.)
Tuto léčbu člověk buď přijme nebo odmítne, jak se o tom vypráví v dnešním podobenství. První dlužník sice formálně přijal odpuštění hříchů, toto přijetí však bylo jen vnějškové. Dar odpuštění nebyl osvojen, čili léčba nepronikla do hloubky. Uvnitř zůstal stejným darebákem, jakým byl před tím, když defraudoval svěřené jmění. A to se při jeho setkání s druhým dlužníkem pouze projevilo, nic víc.
Jako tečka za podobenstvím jsou Kristova slova o tom, že má-li Boží odpuštění trvat, je to podmíněno tím, že ze srdce odpustíme svým viníkům. Slova "ze srdce" vylučují jakékoliv zákonické pojetí této "podmínky", a ukazují na nutnost uzdravení lidského srdce. "Podmínka" je v uvozovkách, protože se tu nejedná o žádný právnický termín. Vidno, kdo si vnitřně neosvojil Boží odpuštění, nenechal Boží blahodatí vyléčit svou duši, ten vlastně Boží opuštění nepřijal, a proto se na konci ukáže jako zbavený Boží milosti. Odpuštění mu bylo Bohem podáno, on je vzal, ale nepřijal - zahodil je. Znamením přijetí blahodati a uzdravujícího odpuštění do svého nitra, je pak to, že člověk toto odpuštění posílá dál, předává dalším lidem, uděluje pokoj. Chová se podobně jako Bůh, tím pádem - chová se zdravě.
Druhá "návštěva" prvního služebníka u krále - to je poslední soud. Tam budou odděleni ti, kteří si Kristovu spásu vnitřně osvojili, od těch, kteří ji přijali jen formálně a navenek. Barometrem ukazujícím naše vnitřní klima jsou naše skutky k bližním. Ten ukazuje, jsme-li vnitřně příbuznými s Kristem, nebo zdali jsme mu v duši odcizeni.Je-li naše mysl zkažená, pak je pokažené i pojetí lidské spravedlnosti. Třetím poučením z našeho podobenství je, že se Bůh od této lidské spravedlnosti distancuje. Chce se k nám chovat zcela nespravedlivě - tj. rozhodl se odpustit nám celou naši vinu. Zřekl se potrestání člověka. Ba, ještě více - místo trestu ho ještě obdaroval. Cítí nad člověkem soucit. To se nevejde do žádného paragrafu právních kodexů a žádné tabulky lidského zákonictví. Takže tématem této neděle je vlastně "výprask lidské spravedlnosti", jestli to smíme takto lidově formulovat.
Jestliže člověk nepřijme blahodať, zůstává trčet ve sféře Starého zákona, ve sféře zákona. Je to neuzdravená lidská přirozenost, oddělená krátce po stvoření člověka (tou politováníhodnou událostí u stromu poznání) od Boha, a oddělená i od Krista. A nemocná lidská mysl učiní z Božího zákona bezduché zákonictví. Zákonictví je zcela ve službách lidské nemoci, tj. nechápe Boží zákon jako prostředek k usvědčení mé lidské nemoci a potažmo k pokání, ale uchopí jej jako klacek pro mstu, nástroj egoismu. Lidská spravedlnost nebývá založena na Božím zákoně, ale na zákonictví.
---------
Apoštol Pavel píše v úryvku z epištoly, který připadá na tuto neděli:
Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? ... ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?
Tato slova platí stejně o lidech jako o Bohu. I Kristus zaséval v naději na sklizeň. Bůh pracoval na spáse člověka, aby lidé přinášeli plody tohoto díla.
Bůh poslal Ježíše Krista. Dal svého Syna. Celý dluh nám odpustil. Při křtu se nám odpouštějí hříchy, při každé svaté Tajině pokání a při každém svatém přijímání znovu a znovu s námi Bůh zachází dle milosti a nikoliv dle spravedlnosti. Připadá to nám, křesťanům, tak samozřejmé, že? Skoro by se chtělo říci: "Co je na tom zvláštního? Zhřeším-li, jdu ke zpovědi, dostanu rozhřešení..." Možná, že podobně i tomu prvnímu služebníkovi po krátké době, co odešel od krále, najednou začala připadat skutečnost, že už nemá ten hrozný dluh, jaksi samozřejmá. Na dar si rychle zvykáme. A jakoby platila jakási zvrácená úměra: čím větší dar, tím rychleji nám zevšední a stává se pro nás tak samozřejmý, až to může přerůst v drzost do očí bijící. A přece! Bůh nám v tichosti, bez halasu a reklamy, dává dar, který nemá obdoby. Odpuštění hříchů. A co za to žádá? Abychom jednali stejně.
Podle některých výkladů jsou těmi "spolusloužícími", kteří oznámili králi, jak první služebník zacházel se svým spoluslužebníkem, míněni andělé. Andělé hledí na naše jednání. Je pro ně nesnesitelné vidět, jak setba, kterou Pán Ježíš zasel do lidských srdcí, nepřináší žádný plod.
-----------
Takže závěrem tohoto veledůležitého evangelijního úryvku ještě dodejme místo shrnutí:
Sám člověk rozhodne o tom, jestli bude souzen podle milosti nebo podle naší lidské pokažené spravedlnosti. A volbu provede tím, jak sám posuzuje bližní. Sám člověk si vybere, co pro sebe chce, čeho si od Boha žádá. Jestli milosti či trestající spravedlnosti a odplaty.
Celý náš život je Boží prozřetelností utvářen tak, abychom právě tuto volbu měli stále před sebou. Abychom ji mohli znovu a znovu uskutečňovat. Bohužel, začasté si špatně uvědomujeme, že každá naše volba je sledována a zaznamenána. Zapisuje se na desku srdce. Jednou bude podtrženo a sečteno. Jinými slovy: bude zjeven stav našeho srdce. A podle výsledku bude s námi zacházeno. Byl jsi milostivý? Dostane se ti milosti. Byl jsi nemilosrdný? Dostane se ti spravedlnosti. Tvé spravedlnosti. Budeš souzen spravedlivě a bez milosti. Vždyť sis v tomto životě přece zamiloval nemilosrdnou spravedlnost, nebo ne? Tvé srdce tě usvědčí.
Způsobem chování k bližním již zde vykonáváme soud nad sebou samým. Milostí k bližnímu dáváme milost i sobě. Spravedlností k bližnímu i sebe stavíme pod spravedlnost. Buďme opatrní. Se spravedlností si nelze zahrávat. Kdo s mečem zachází, mečem také schází.
Alexej Osipov při svých přednáškách nabádá, abychom vedli své životy z perspektivy věčnosti. To znamená uskutečňovat lásku. Je to většinou těžké, ale právě tohle je naše práce.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 211 do č. 214)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.