Ambon
jer. Jan z Jihlavy
--- 10. 5. 2007
Zamyšlení - o emocích v modlitbě
Střízlivost v modlitbě a duchovním životě
Správný duchovní život bychom mohli přirovnat k uzounké stezce, která vede po horském hřebeni - na obou stranách se otevírají dvě hluboké propasti, hrozící pohřbít pokus věřícího o duchovní život.
Na jedné straně je nebezpečí suchého rozumu, který si činí nárok vše posoudit, aniž by v mysli bylo otevřeno duchovní zření, které dává lidskému myšlení schopnost nahlédnout i to, co není z tohoto materiálního světa.
Na straně druhé zeje propast sentimentu, emocí, rozjitřené fantazie. Pokud tyto city zapojíme do duchovního života nebo na nich dokonce stavíme svůj duchovní život, není taková duchovnost realistická, vlastně ani reálná, je pak buď výplodem naší fantazie nebo (v horším případě) je klamem, který před námi rozvíjejí démoni, tito zkušení scénáristi a režiséři.
Již se zde o „duchovní sentimentalitě“ píše v předchozím příspěvku (č. 154). Aby nedošlo k nedorozumění, raději podtrhnu, že řeč se tu nevede o emocích a citovém životě všeobecně, nýbrž o specifickém případu - spojování citovosti s modlitbou, kdy emoce jsou kladeny do základů duchovního života.
Co vlastně všechno patří do této kategorie, kterou trochu zjednodušeně nazývám „sentimentální zbožnost“? Především exaltované emoce - rozněcování vášnivých citů, a to i když jsou zdánlivě nasměrovány k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Panně Marii. Pěstování a stupňování touhy či stesku nebo rozněžnění - některé křesťanské meditace (katolické) jsou takto zaměřeny. Transpozicí těchto vášní z tělesné do duchovní sféry se mohou neuvěřitelným způsobem rozvinout, a oddá-li se tomu někdo cele (např. v mnišském prostředí) nabudou tyto vášně, které jsou ve svém kořeni vždy nečisté, takové síly, že se věřící dostane do úplného zajetí či pohlcení jimi. Nesmírným klamem je, pokládá-li se něco takového za pravý duchovní život.
Dále sem (do kategorie „sentimentu“) zařazujeme i obrazotvornost a fantazii zapojovanou do modlitby. Připomeňme některé (západní) návody k meditacím, při nichž si má věřící představovat(!), že vidí Krista ukřižovaného a sebe třeba jako jednu z postav pod křížem. Nebo představa objímání Kristových nohou, líbání jeho ran apod. Dalšími meditacemi je předepisováno představovat si, že cítím bolest ukřižovaného Krista, představovat si jeho lásku, prožívat jeho pocity atd. Podobné meditace se zapojením obrazotvorné části mysli mají i buddhisté a další nekřesťanská náboženství; říká se tomu většinou vizualizace. A tato cesta vede přímo do náruče běsů.
Pozoruhodné je, že věřící, který si zvykne na tento způsob duchovního života, začne brzy cítit „duchovní pomoc“, jež mu vychází vstříc, a meditace tohoto druhu mu skýtají více a více uspokojení, radosti a zážitků. Většinou si neuvědomí jejich tělesnou a psychickou povahu, ani si nevšimne, že místo vnitřního míru se jeho nitro rozpaluje zjemnělou smyslnou vášní. Po nějaké době mu začínají tyto vnitřní zážitky přinášet takovou rozkoš, která je nakonec nesrovnatelná s čímkoliv tělesným, a nedokáže už bez ní žít - upadá do zajetí. (Ještě další kapitolou na této cestě jsou pak tělesné projevy: stigmatizace či jiná tělesná hnutí a tělesné projevy vnitřní „duchovní“ rozkoše, o nichž svědčí katoličtí svatí.)
Pravoslavní starci, učitelé modlitby, naléhavě varují, před aktivováním obrazotvorné části mysli při modlitbě, a svým žákům výslovně přikazují: nic si nepředstavovat, nevěnovat žádnou pozornost jakémukoliv zážitku. Říkají kromě jiného, že i světlo, které člověk může v určité době po začátku vnitřního modlitebního úsilí uvidět v mysli, je tělesné povahy a nesmí se na něj brát jakýkoliv zřetel (se zřením tzv. „nestvořeného světla“ to nemá nic společného). Stejně tak je potřeba odmítat jakékoliv pocity při modlitbě, svaté myšlenky, které v době modlitby přicházejí, a stejně tak i nápady hodnotit své vjemy a pocity, - vše je klam: i pocity i jejich vyhodnocení.
Hlubokým pádem je, žádá-li si kdo duchovní zážitky. Vstupujeme-li do duchovního života s žádostivosti zážitků, jistě je dostaneme. Běsové na to čekají a úslužně nabídnou, po čem člověk touží. Ukážou peklo či ráj, co jen je libo. Takových „ochotných číšníků“ kolem nás neustále krouží celá mračna a všichni jsou dnem i nocí připraveni se svým: „Račte si přát?“
Je naprostou nutností uklidnit při modlitbě své nitro, ztišit myšlenky, upokojit city, potlačit smyslové vjemy. Naladit nitro na nevzrušenost a cokoliv rozčeří hladinu mysli, máme považovat za projev démonů. Otcové učí, že i kdyby jakýkoliv anděl nebo samotný Kristus se nám zjevil při modlitbě, nemáme tomu věnovat pozornost. Pokora nás učí, že se máme považovat za nehodné jakéhokoliv pravého Božího zjevení.
Tomuto jevu někdy říkáme „duchovní materialismus“. Myslím tím dnes běžný jev, kdy lidé projevují zájem o duchovní život, ale zapomenou na jeho prahu odložit své materialistické způsoby. Vstupují do duchovní sféry se svým konzumním smýšlením. Uchopují duchovní život čistě materialistickým způsobem.
Podle pravoslavné duchovní zkušenosti jediná skutečná cesta k Bohu vede skrze pokání. Skutečné pokání není nějaký chvilkový cit nebo stav, je to stálý způsob smýšlení o sobě. Teprve když člověk vnitřně pozná a prožije, že je nic, a vytrvá v tomto stavu mysli, začíná pravý duchovní život.
Samotná askeze bez pokání je k ničemu. Ba, co horší - je škodlivá; a čím přísnější, tím škodlivější.
Prof. A. Osipov říká: Plnění přikázání začíná pokorou. Všichni se nalézáme v nemocnici, praví křesťanství. Pozemský život, to je doba, která je nám dána, abychom poznali sami sebe a abychom se mohli léčit. Člověk začíná postupně vidět, že je skutečně chudý, nahý a žebrák. Spatření vlastní ničemnosti postupně pokořuje naši pýchu. To je proces, který jediný může zbavit člověka klamu - tj. obelstění, oklamání, ve kterém se nacházíme, domníváme-li se, že jsme spravedliví, že jsme dobří. Nikoliv náhodou říká sv. Simeon Nový Theolog, že celý lidský svět se nachází v hlubokém klamu. Pro člověka, který koná nesprávnou askezi, stává se askeze velice nebezpečnou - vzniká namyšlenost; je to hloupost, protože samotnou askezí se nikdo lepším nestane. Čistota duše je potřeba.
Ďábel se zjevil sv. Antoniovi a řekl mu: „Antonii, ty málo spíš, ale já vůbec nespím; ty málo jíš?, já však vůbec nejím; tím jsi mne nepřemohl, nýbrž pokorou.“ (Proč mu to vlastně ďábel říkal? Ať už ďábel hovoří pravdu či lež, jeho jediným cílem je vždy zahubit člověka. V případě sv. Antonína ho pokoušel uznáním své porážky - zkoušel, jestli se nebude pyšnit svou pokorou. Proto je nazýván „lstivým“...)Veškerá askeze má vést k tomu, abych poznal, že jsem tak nemocným, že kvůli tomu přišel Kristus. A jestli On jako největší lékař přišel mne uzdravit, znamená to, že já jsem tím nejtěžším pacientem. Tohle je cesta, na které se člověk může stát křesťanem. A kým jsem byl doposavad, když ne křesťanem? Byl jsem věřícím. I běsové věří, a třesou se, ale zůstávají běsy. Křesťanem se stává pouze ten, kdo vidí, že potřebuje Krista. Kdo je Kristus? Spasitel. Kdo potřebuje Spasitele? Umírající. To je ten moment, kdy se člověku otevírá nesmírný prostor duchovního života.
Administrátor
--- 10. 5. 2007
Znamení doby: zohavují lidské ostatky a s úspěchem je vystavují
Výstava aranžovaných a vědecky znetvořených mrtvých lidských těl v pražské Lucerně
Kulturně-vědecká exhibice mrtvol dává okusit ducha posledních časů.
Jak vypadá rozřezaný člověk stažený z kůže?
Už od 5. května odpoví na tuhle otázku kontroverzní výstava
Bodies... The Exhibition v pražské Lucerně.
Díky speciální metodě uchovávání těl mrtvých lidí
budou návštěvníci moci vhlédnout do útrob člověka.
(Z českých novin)
Žijeme v době zlomu. Jedna za druhou, jsou prolamovány zásadní mravní a morální bariéry, které byly doposavad lidem vlastní.
Nyní jen došlo i na lidské ostatky. Nic více, nic méně. Jakoby někomu záleželo na tom, aby byly v lidské morálce a mravnosti prolomeny vskutku všechny bariéry. Aby neexistovala žádná tabu. Aby bylo vše dovoleno. Jako by někdo chtěl lidi změnit ve zvířata. To je totiž to, oč v tomto „osvobození člověka“ jde.
Při pohledu na lidská těla svlečená z kůže by se skoro chtělo říci: No, vlastně proč ne? Při masovém rozšíření necudnosti lidem přestane stačit pohled na lidské tělo bez šatů, chtějí vidět další stupeň nahoty: bez kůže. Stačí tomu dát „vědecký nátěr“ a hned je to společensky přijatelné.
Společnost je už připravena zřejmě na cokoliv (když se jí to správně podá). Máme-li vzít za reprezentativní internetový průzkum veřejného mínění prováděný na některých webových novinách: výstava mrtvých těl je pro 76% respondentů podnětná pro poznání lidského těla, naproti tomu neetickou degradaci lidské důstojnosti v ní spatřuje pouhých 23% (čili přes dvě třetiny účastníků hlasování ji přijímají kladně). Uvědomují si ty dvě třetiny, co to bude za svět, ve kterém bude člověk považován za pouhého živočicha a bude se s ním podle toho zacházet?
Za takové situace klesá naděje, že by se naše společnost mohla ubránit morálnímu propadání až na samotné živočišné dno lidství. Ani do očí bijící pokleslost a morbidnost se už nenazve pravým jménem, ale nanejvýše se i opravdová nechutnost označí gumově mnohoznačným pojmem „kontroverzní“. Jinak se však o výstavě preparovaných lidských těl, která k nám z Ameriky dorazila, používají slova jako: fenomenální, fascinující, kouzelné, podivuhodné, nádherné...
Jistě nás napadne: kdyby byla cílem celého toho podniku s „upravenými“ ostatky osvěta, kdyby opravdu chtěli ukázat, jak vypadá lidské tělo, jistě by bylo možno zhotovit dokonalé napodobeniny, modely, makety. To všechno by jistě mohlo uděláno tak dobře, že by to vypadalo jako skutečné lidské tělo (když už je tu ten požadavek naturalismu) a lidé by se mohli poučovat, jak „to v nás funguje“. Jenže... Jenže, kdyby to nebyly pravé lidské ostatky, pak by to nemělo tu správnou dráždivě perverzní přitažlivost, tu morbidní pachuť překračování hranic, které jsou položeny v lidské duši. Jak se ukazuje, tak právě tato morbidnost, skandálnost je to, co lidi na výstavu přitahuje a proč byly tyto exponáty vůbec pořízeny. Výstavu už v různých státech vidělo 16 milionů lidí a velký zájem se očekává i u nás (Praha má tu pochybnou čest, že je prvním městem z bývalého východního bloku Evropy, kam výstava zavítala); a protože peníze jsou v podobných podnicích vždy až na prvním místě, není od věci konstatovat, že při ceně vstupenky (cca 350 Kč na půl hodiny) je to vše i skvělý byznys.
Dvě spolu tančící mrtvoly - jedna „postava“ je kostra a při krouživém tanci se drží za ruce s druhou „postavou“, která je sestavena z obnažených svalů. Průvodce výstavy zaníceně informuje, že je to vlastně jeden člověk; vypreparovali z něho kosti a sestrojili z nich prvního tanečníka, který se drží za ruce s postavou ze svalů bez kostí; „takže ten člověk v podstatě tančí sám se sebou,“ dodává nadšeně průvodce. Asi nás napadne: Co tohle má společného s názorným výkladem funkce lidského těla? Jestli tento tančící „pár“ něco názorně vysvětluje, tak jen to, že osvěta je tady pouhou záminkou pro zvrhlost.
-------------------
Odepření pohřbu - to je nelidský jev, který bývá spojen s nejhoršími tragickými pády lidské civilizace.
Pokud platí, že všechno zlé je pro něco dobré, pak na této hrůzné výstavě můžeme jako pozitivní spatřovat to, že pro ty, kteří mají ještě oči k vidění, se stala skutečně nepřehlédnutelnou a burcující příležitostí uvědomit si, v jaké době žijeme a kam rychle směřujeme.
Neúcta naší „vyspělé civilizace“ ke stvoření: k přírodě, k mrtvým lidem, a k živým lidem. To je neúprosná spojitost.
Říká se, že antikristovou kulturou posledních dob lidstva bude zrůdný nevkus, nechutnost. Masová kultura této doby bude dobíjet poslední zbytky lidské vznešenosti. Lidská duše, která překročila všechny mravní hranice, která nemá žádná tabu, která popřela všechny morální bariéry, se začne rozkládat. A vnitřně rozložený člověk je snadno ovladatelný. Protože jediné, co si žádá (a na čem je chorobně závislý), je další a další dávka nemravnosti, pokleslosti či zvrhlosti.
Západ dal světu osvícenství a humanismus, humanismus dal světu „bezbožnost s lidskou tváří“, a bezbožnost přivede do světa peklo.
---------
Smrti se lze vysmívat buď z perspektivy vzkříšení nebo z pozice cynismu. V případě výstavy „Bodies“ asi první varianta nepřipadá v úvahu. Cynický člověk je vlastně uvnitř mrtvý - mrtvý se vysmívá smrti. To je jakési nové vyznění slov Ježíše Krista: nech mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (v tomto výroku nejde o pohřeb, ale sounáležitost - mrtví patří k mrtvým). Mrtvé lidi přitahují mrtvoly.
Lidé procházející se na výstavě mezi aranžovanými mrtvolami, které si zvědavě prohlížejí a obdivují, - zvláštní přízračný obraz, jako z pekla...
Zajímavou shodou je volba místa. Na tom místě, kde bylo před poslední velkou českou povodní za účasti prezidenta instalováno posměšné zobrazení sv. Václava, dnes je výstava zhanobených lidských těl. Jako by to o něčem svědčilo. Za rouháním Bohu následuje výsměch člověku. Ano, lidská vznešenost je neodlučně spojena s Boží svatostí; důstojnost člověka je přímo závislá na úctě lidí k Božímu majestátu.
Pozoruhodné je i načasování pražského otevření výstavy - právě v tyto dny výročí konce druhé světové války, nejhroznějšího tance smrti, jaký svět zažil.
Otevření této výstavy sám pro sebe považuji za součást triumfálního otevřeného nástupu toho ducha, který se dere do světa, aby definitivně udělal ze života na zemi peklo. Je duch nelidskosti, která se už nespokojuje s vnější devastací či likvidací člověka, ale chce zahubit lidskou duši.
--------------
P.S.
Občanem podaný podnět pro podezření, že instalace výstavy „Bodies“ porušuje náš zákon o pohřebnictví, policie smetla ze stolu s tím, že se prý nejedná o mrtvoly ale o exponáty...
Administrátor
--- 7. 5. 2007
Neděle o setkání Ježíše se Samaritánkou
Neděle o Samaritánce
Čtení z Evangelia na tuto neděli:
I přišel (Ježíš) k městu Samařskému, kteréž slove Sichar...
Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo již okolo šesté hodiny.
I přišla žena z Samaří čerpat vody. Kteréžto řekl Ježíš: Dej mi píti.
(Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů.)
I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Neboť neobcují Židé s Samaritány.)
Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo jest, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.
...
Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, žeť jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci.
Vy se modlíte, a nevíte, k čemu; my se pak modlíme, k čemuž víme, nebo spasení z Židů jest.
Ale přichází hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili k němu.
Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.
Dí jí Ježíš: Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.
...
Mezi tím pak prosili ho učedlníci, řkouce: Mistře, pojez.
A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jídlu, o kterém nevíte.
Učedlníci pak mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl něco k jídlu?
Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.
Však vy pravíte, že ještě čtyři měsíce jsou, a žně přijdou. Aj, pravím vám: Pozdvihněte očí vašich, a hleďte na krajiny, že se již bělejí ke žni.
Kdož pak žne, odplatu béře, a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby i ten, kdož rozsívá, spolu se radoval, i kdo žne.
Nebo i v tom pravé jest slovo, žeť jiný jest, jenž rozsívá, a jiný, kterýž žne.
Jáť jsem vás poslal žíti, o čemž jste vy nepracovali. Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli.
Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč ženy, svědčící: Že mi pověděl všecko, což jsem činila.
...
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
V ženě Samaritánce potkal Pán Ježíš člověka zralého pro Boží Království. Každý výrok této ženy, jak jej zaznamenal apoštol Jan (svědek tohoto rozhovoru), svědčil o její připravenosti a zralosti přijmout Krista.
Na místě ukázala, že očekává příchod Mesiáše a je hotova jej přijmout. A hned se také stává první zvěstovatelkou Pána Ježíše mezi Samaritány - chcete-li to tak říci - prvním apoštolem Samařských.
Je jako obilí dozrálé ke žni a ke shromáždění v Boží sýpce. A s ní řada dalších Samařanů, jak svědčí dnešní evangelium na konci, a po něm i Skutky apoštolské (8. kap.). Proto Pán Ježíš hovoří v závěru čtení o duchovní žni. Pro apoštoly muselo být překvapivé, že by právě mezi opovrhovanými Samaritány mohlo být něco, co by stálo za řeč. Kristus však už viděl svým duchovním zrakem, na kolika nečekaných místech světa čeká hojná duchovní úroda, že bude sklizena a shromážděna do Nebeského Království.
V Samaritánce našel Pán duši, která - ačkoliv ještě setrvávala v temnotě nepravé víry i nespravedlivého života (žila s mužem, který nebyl jejím manželem) - sotva se jí dotkl paprsek Kristova světla, tma v ní se okamžitě rozptýlila. Do této doby byla tato žena odcizena Bohu, v jediném okamžiku se Mu stala bližší než mnozí z těch, kteří ze zdáli být Božím lidem.
Učedníci přinesli Pánu Ježíši jídlo, aby se posílil, on však už nemyslel na tělesný pokrm; nasytil se rozhovorem se Samaritánkou, protože pravým pokrmem pro Jeho moudrost a dobrotu, to jsou otázky duše žíznící po pravdě. Žíznící po vodě živé.
Otázkou je, jak je to s naší zralostí a připraveností být sklizeni pro Nebeské Království. Ať si každý sám odpoví. A zdalipak jsme i my, kteří se nazýváme křesťany, pokrmem pro Dobrého Boha? Snad o nás Pán neříká: „Že jste vlažní, vyplivuji vás z úst“ (Zjevení 3,16).
Žena svým dalším životem ukázala, že se Ježíš nemýlil. Opravdu byla zralá pro Boží Království. Zanechala nezákonného života. Po Vzkříšení Kristově se stala křesťankou, přijala jméno Fótinie (Světlana) a nakonec svědčila o Kristu před samým císařem. Zemřela spolu s dalšími křesťankami mučednickou smrtí.
Dialog Samaritánky s Kristem je celý pozoruhodný. Pro tuto chvíli však k podrobnějšímu zamyšlení vybereme část, ve které spolu řeší, kde je to správné místo na modlitbu a službu Bohu. Starozákonní náboženství a podobně i některá další nekřesťanská náboženství (kupř. islám) kladou zásadní důraz na nějaké místo na Zemi, které je osou toho kterého náboženství. S tímto místem pak je pevně svázána představa o pravosti takového náboženství a zároveň je pro něj ohniskem bohoslužby, kněžstva apod. Takovéto náboženské koncepty bývají vždy důsledkem nepřítomnosti Svatého Ducha, resp. absence živé zkušenosti s blahodatí Svatého Ducha. Protože je pravá duchovní bohoslužba těmto lidem nepřístupná, uchylují se ke konceptu formálního pojetí náboženské příslušnosti, materializované duchovnosti (pozemské náboženské centrum) a zakletí náboženského života do souboru předpisů, jehož formální vyplnění je považováno za dostatečné pro uskutečnění daného druhu náboženské víry.
Mimochodem, tady leží jeden ze zásadních praktických rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Islám předkládá svým věřícím jasný (a celkem krátký) soupis konkrétních požadavků, a jsou to všechno vcelku dobře realizovatelné praktické věci a úkony, - a kdo si tento seznam poctivě plní, má jistotu, že je dobrým muslimem. To je pro řadu lidí (zvláště v dnešní době) velice lákavé. Naproti tomu v křesťanství, i kdyby ses „přetrhl“ a snažil ses ze všech sil vyplnit vše, co se křesťanu ukládá, stejně ti poté evangelium řekne: „Služebník neužitečný jsi.“ A navíc - většina křesťanských přikázání je vlastně neuskutečnitelná, tedy není téměř možné je dokonale splnit. Ta hlavní křesťanská přikázání a úkoly jsou totiž duchovní povahy a k jejich naplnění se lze jen přibližovat.Věřící, který nemá trvající zkušenost s blahodatí Svatého Ducha, si neumí představit možnost, že by náboženství mohlo udržet jednotu víry i náboženské praxe i bez nějakého jednoho pozemského posvátného ústředí.
Ježíš tento „starozákonní“ náboženský koncept zřetelně uzavírá do minulosti; měl své oprávnění v době, před sestoupením Svatého Ducha, vody života. Vyhlašuje příchod nové duchovní éry: ani Jerusalem ani samařská hora Gerazim; už žádné nejposvátnější místo, žádné centrum. Nýbrž všude a kdekoliv, v duchu a v pravdě. Čili nikoliv jednou za rok, nebo na novoluní, nebo jednou do týdne, ale vždy (resp. stále) je potřeba Bohu sloužit neviditelnou duchovní bohoslužbou, která je čistá a bez jakéhokoliv klamu.
Námitka už leží na stole: proč tedy chodíme v neděli do chrámu? Odpověď je však prostá. Jednak nemáme nějaký jeden centrální chrám křesťanského náboženství, Chrám s velkým "CH", ale stavíme naše chrámy kdekoliv a libovolném množství, a bohoslužba je v každém z nich stejně svatá, takže nejsme vázáni na jedno pevně určené místo. A potom, duchovní život se nikdy nesmí omezit na pouhou návštěvu chrámu. Ke každému křesťanu se obrací výzva ap. Pavla v Bibli: „Modlete se neustále.“ Chrámová bohoslužba nás posiluje, léčí svatými Tajinami, povzbuzuje i vyučuje. Dává nám okusit realizovanou Církev - na daném místě a v daném čase je plnost Církve, s veškerými jejími dary, přítomna v bohoslužebném shromáždění, zvláště při konání Eucharistie, a nezáleží na tom, ve kterém chrámu se věřící shromáždí. Naše neviditelná bohoslužba, vnitřní duchovní zápas za dokonalost, však má trvat neustále. Cílem celého křesťanského života je sjednocení člověka s Bohem. A toto posvátné dílo není možno omezit jen na nedělní návštěvu chrámu.
Kristova slova o pravých modlitebnících, kteří se modlí k Otci v duchu a v pravdě, vylučují jakýkoliv koncept formální náboženské příslušnosti. Zatímco např. u židů stačí, aby ses narodil židovské matce, a tím je příslušnost k židovství dána, křesťanství naprosto odmítá, že by křesťanu stačila pouhá formální příslušnost k Církvi.
A co naše posvátná místa? Pravoslavní putují do chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Jiným duchovním „centrem“ pravoslaví je Svatá Hora Athos, nebo monastýr sv. Kateřiny na hoře Sinaj, pak to byla kdysi Konstantinopol (druhý Řím), či Moskva (tzv. třetí Řím) nebo Divějevo v Rusku... Jsou to všechno místa významná pro pravoslavné křesťanství, drahá křesťanskému srdci, jenže z těchto míst není Církev řízena či spravována, křesťanství zůstává s nimi anebo bez nich stále stejné, nic mu tato místa nepřidávají na jeho duchovní plnosti a jejich případná nedostupnost nebo neexistence nic z křesťanské plnosti neubírá.
Kristus svými slovy o pravých modlitebnících předznamenal katolicitu Církve. Pravou všeobecnost a sborovost. Katolicitu, která nemůže být ani římská ani cařihradská ani moskevská ani jinak omezená. Samotný pojem „katolicita“ (v původním významu toho slova) totiž vylučuje její vázání na jakékoliv pozemské ústředí, na nějaký úřad, či osobu.
Jak běžně říkají pravoslavní teologové, onen starozákonní koncept náboženství vázaného na jedno pozemské centrum je vlastní nejen starým židům či muslimům, ale bohužel zpětně široce pronikl i do západního křesťanství, zvláště v podobě učení o významu Říma, resp. papežství. Vyskytuje se to i v některých protestantských církvích a sektách.
Z bohoslužebné poezie:Samaritánka, jež přišla ke studni, uzřela vírou, že jsi Pramen vody moudrosti;
hojně se jí napila a získala na věky nebeské království, povždy oslavovaná.
V polovině svátku napoj vodami zbožnosti mou žíznící duši,
vždyť jsi, Spasiteli, ke všem volal:
„Žízní-li kdo, ať ke mně jde a pije!“
Prameni života našeho, Kriste Bože, sláva tobě.
Když nadcházela polovina starozákonního svátku,
řekl jsi přítomným, Stvořiteli a Vládce všech, Kriste Bože:
„Pojďte a čerpejte vodu nesmrtelnosti!“
Použité ilustrace:
Nahoře: Jákobova studna je dnes v pravoslavném chrámu stojícím na tom místě.
Uprostřed: strážce studny, otec Filumenos, jehož na obrázku vidíte, byl před několika lety brutálně zabit sekyrou fanatickým židem. Dnes je považován za svatého mučedníka.
Dole: ikona sv. mučednice Fótinie (Světlany) Kartagenské (ikonu napsala Jana Baudišová)
jer. Jan z Jihlavy
--- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází
Tesknění po vůni starých pomalých dob
Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...
Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...
Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.
Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.
Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.
Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.
Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).
Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.
„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.
Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).
Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.
A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.
Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...
Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).
Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.
Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.
Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 157 do č. 160)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.