Ambon
Administrátor
--- 17. 7. 2007
Odpovědi na dokumenty z Vatikánu
Reakce na poslední výnosy římského papeže
Po zveřejnění nového papežského dokumentu o církvi prohlásili v Ruské pravoslavné církvi MP toto jednání Vatikánu za čestné.
Je to poctivé prohlášení. O mnoho lepší než tzv. "církevní diplomacie". "Ukazuje, v čem jsme si blízcí a naopak čím jsme rozděleni," uvedl před novináři předseda oddělení vnějších věcí Moskevského patriarchátu metropolita Kyrill. "Abychom mohli mít čestný teologický dialog, je potřebné mít jasnou představu o tom, jakou pozici zastává druhá strana, protože to napomáhá pochopit stupeň naší rozdílnosti." M. Kyrill dále podtrhl, že tento nový dokument Vatikánu neobsahuje nic principiálně nového a "plně odpovídá učení katolické církve".
"Pravoslavná církev je pravou dědičkou a pokračovatelkou apoštolského dědictví nerozdělené Církve. Proto vše, co je v katolickém dokumentu napsáno, plným právem vztahujeme i k církvi pravoslavné," zdůraznil metropolita.
Interfax-religia Credo.ru
Papež prý zasadil tvrdý úder židům
Představitelé a vůdci židů vystoupili s velice ostrou kritikou na adresu papeže Benedikta, poté co jako hlava římsko-katolické církve zrušil omezení služby mše v latinském jazyce, v jejímž textu je modlitba k Bohu za "odvrácení židů od jejich tmářství" a za jejich obrácení na katolicismus.
"To, co předchozí generace opatrovaly jako svaté, zůstává svaté a veliké i pro nás, a nesmí být ani zakazováno a dokonce ani považováno za škodlivé," napsal papež.
Hněv vyvolaly prosby, aby byla sejmuta rouška z očí židů a ukončena jejich slepota, aby mohli spatřit světlo pravdy, jímž jest Kristus, které zazní jednou do roka při bohoslužbě na Velký pátek. Židé nazývají papežovo rozhodnutí "porážkou vzájemných vztahů mezi katolíky a židy".
"Jsme krajně rozčarováni a hluboce uraženi tím, že 40 let po spravedlivém rozhodnutí vatikánského koncilu odstranit pasáže urážlivé pro židy z bohoslužby Velkého pátku, nyní Vatikán dovoluje pronášet tak nebezpečná a urážlivá slova, když se modlí za obrácení židů. Působí to dojmem, že Vatikán se dostal pod vliv ultra pravicové frakce uvnitř církve, která odmítá změny a možnost smíření," píší židovské organizace.
Někteří katoličtí biskupové ve Francii už vyjádřili znepokojení kvůli povolení sloužit Tridentskou mši, obávají se, že se tím ruší rozhodnutí 2. vatikánského koncilu, které modernizují římsko-katolickou církev, bojí se, že služba dvou obřadů na farnostech může způsobit rozkol.
Liberální katolíci píší, že "problém není v jazyku, jímž se slouží, ale v názorech přívrženců tradičních obřadů o církvi, kterou považují za majitele pravdy a za poslední instanci. 40 let po 2. vatikánském koncilu je něco takového nepřípustné."
Papež Benedikt vyvolal podiv už v minulém roce, když ve své řeči v Osvětimi nezmínil antisemitismus či okolnost, že nacisté zabili milióny lidí jen za to, že byli židy. Také neuznává, že německý národ za to nese jakoukoliv kolektivní odpovědnost.
Credo.ru The Observer
„Papežské vyhlášení znamená konec éry ekumenismu,“ prohlásil geopolitik Alexandr Dugin, vůdce mezinárodního Euroasijského hnutí
Jak dále uvedl, úhel pohledu vyjádřený římsko-katolickou církví, je správný katolický úhel pohledu. Identita jakékoliv církve se zakládá na věrnosti své tradici, kdežto ekumenismus je bezprincipiálním a žalostným pokusem napravit zákruty církevní historie, které rozdělily církve, orientací na humanistické hodnoty. Jenže v době, kdy rozkoly probíhaly, byli jejich aktéry velicí světci, asketové a osobnosti. Ekumenismus nabízel řešit složitou problematiku za pomoci humanistických názorů průměrného duchovenstva. Papež Benedikt vrací katolicismus k sobě samému. Co je to katolicismus? Považoval a považuje svou církev za jedinou spasitelnou a papeže za hlavního náměstka Božího na zemi. My pravoslaví zase považujeme katolicismus a protestantismus za mrtvé větve odlomené od živého stromu Pravoslaví.
"Protestanti žádné ucelené učení o církvi nemají, ačkoliv mnohé protestantské sekty mají zato, že papež je antikrist. Na to vše jsme zapomněli a nechali se uchvátit mlhavým a povrchním ekumenismem. Papež nám připomněl, jak se věci mají. Éra ekumenismu je u konce. Nyní, jak doufám, se každá církev (i naše) vrátí ke svým vlastním kořenům... Povýšená pýcha papežů - to je identita římského katolicismu. Zavržení římského katolicismu - to je neodlučná součást naší pravoslavné identity. Na to vše se nyní rozpomeneme a vztahy mezi církvemi, které se navzájem přestanou vtahovat do nešvaru ekumenického procesu, tím jenom získají," dodal geopolitik.
IA Rosbalt-jug Credo.ru
----------------------
Kardinál Kasper odpovídá na nespokojené reakce protestantů
Nový dokument Kongregace pro nauku víry vyvolal pobouřené reakce mezi protestanty. Jeho druhé čtení ale ukáže, že neobsahuje nic nového, říká kard. Kasper. Jak zdůrazňuje německý kardinál, který má ve Vatikánu ekumenismus na starosti, jde pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve. „Každý dialog předpokládá vyjasnění různosti pozic. V tomto smyslu právě naši protestanští partneři nedávno požadovali jasně definovaný ekumenismus,“ stojí v prohlášení.
Kard. Kasper vysvětlil, že dokument nepopírá, že by protestanské církve byly církvemi, ale upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe sama jako církev. Což je konstatování zřejmé každému, kdo má i minimální ekumenické znalosti, dodává kard. Kasper, a upřesňuje, že evangelikální církve samy nechtějí být církvemi v katolickém smyslu. Jejich koncept církve a neodpovídá katolickému. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů cituje také nedávnou evangelickou deklaraci „Tajemství a svěcení“, ve které se říká, že chápání církve a služby v katolické církvi není vlastní protestantům.
Kongregace pro nauku víry tedy pouze upozorňuje na to, že termín „církev“ je v katolické církvi užíván v jiném smyslu, než například ve Federaci luteránských církví v Německu apod.
Předseda ERC k novému vatikánskému dokumentu o církvi
Nový dokument označující katolickou církev za „jedinou skutečnou Kristovu církev“ přišel ve velmi nevhodnou dobu. V České republice v lednu 2007 řada církví podepsala s katolickou církví Chartu Oecumenicu. V této chartě se hovoří o spolupráci církví a společném závazku budování jednoty. Je těžké vést s někým ekumenický dialog a budovat jednotu, pokud zpochybňujeme jeho církevní identitu. Obávám se, že nový vatikánský dokument nešťastným způsobem zasahuje do ekumenického procesu...
Na druhé straně toto eklesiologické vyjádření není nic nového. Katolická církev podle svého učení bere ostatní církve jako křesťany druhého řádu...
Podle našeho pohledu je církev tam, kde se zvěstuje Boží slovo a kde jsou řádně vysluhovány Kristem ustanovené svátosti. Apoštolskou posloupnost chápeme v duchovním slova smyslu, jako věrnost učení apoštolů vyjádřeném v Písmu svatém. ...
Domníváme se, že ani hierarchické pojetí církve samo o sobě nezaručuje skutečnou kontinuitu s Kristem a jeho apoštoly. Je vážnou otázkou, jestli monopol na „jedinou skutečnou církev“ a na „disponování plností prostředků požehnání“ právě církev spíše neochromuje a nevhání do falešné sebespokojenosti a za hradby izolace.
(Dle Christnet.cz)
Podle současného průzkumu je v Německu dnes populárnější dalajlama než německý papež...
Administrátor
--- 14. 7. 2007
6. neděle - uzdravení ochrnulého
6. neděle: o mrtvicí raněném
Čtení z Evangelia:
A vstoupiv (Ježíš) na loď, přeplavil se, a přišel do města svého.
A aj, přinesli mu mrtvicí raněného poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí mrtvicí poraženému: „Doufej, synu, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.“
A aj, někteří ze zákoníků řekli sami v sobě: „Tento se rouhá.“
A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: »Proč vy myslíte zlé věci v srdcích vašich?
Neboť co jest snazší, říci: „Odpouštějí se tobě hříchové?“ a nebo říci: „Vstaň a choď?“
Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy,« tedy dí šlakem poraženému: „Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého.“
Tedy vstal a odšel do domu svého.
A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.
(Matouš 9,1-8)
Dnešní čtení vykládáme nejen jako popis jedné události, jak se stala tenkrát před dvěma tisíci lety, nýbrž spatřujeme v těchto řádcích (v souladu se svatými Otci) i jinotajný význam. Symbolickým jazykem se zde hovoří o Církvi. A o tom budeme nyní vyprávět.
Jak víme z pravoslavného obřadu svaté Tajiny pokání (tj. zpovědi), církev je duchovní léčebnice. Doslova přeloženo: nemocnice. A nemocnice to je místo, kam přicházejí nemocní a nikoliv zdraví. Posláním nemocnice je léčit, dávat zdraví, zachraňovat život. A to je přesně to, co se děje v církvi. Jak říká současný pravoslavný myslitel biskup Hierotheos Vlachos, křesťanství nemůžeme správně pochopit, nemáme-li na zřeteli jeho terapeutický význam. Ano, křesťanský život - to je terapie člověka, léčení umírajícího člověka, aby byl schopen věčného života. A Církev je místo, kde se toto léčení děje, a kam Bůh vložil léčebné prostředky k uzdravování lidí.
Mrtvicí raněný člověk z dnešního evangelia - to je obraz hříšného lidství, člověka nemocného, s duší ochrnutou hříchy. Je to obraz lidského stavu, v jakém se člověk rodí do tohoto světa. Každý člověk - v tom duchovním stavu, v jakém se narodí ze své maminky, - je těžce nemocný, smrtelně nemocný, má tu nejhorší chorobu, jakou si lze představit, - je infikován smrtí. Tudíž již od svého narození spěje ke smrti, vlastně umírá.
Do tohoto bídného stavu přivedli lidství naši dávní prarodičové, o nichž se vypráví na prvních stránkách Bible. Bůh původně stvořil člověka jako bytost nesmrtelnou, přebývající v ráji nepomíjivé rozkoše. Pak se to nějak zvrtlo, člověk to uchopil po svém, k Bohu se otočil zády, a dopadli jsme tak, jak jsme dopadli. Lidské dějiny se naplnily násilím, zabíjením, nemocemi - smrtí. Ať už starobou, nebo mečem či nemocí - nakonec člověk vždycky zemře. V jeho duši je totiž zaseto „semeno smrtelného rozkladu“, jak se říká v pravoslavných modlitbách.
Lidská duše ztratila většinu svých schopností, jimiž byla na začátku nadána, které měla používat ke spojování člověka s Bohem, ke spravování veškerého stvořeného materiálního světa, který měl být člověkem "obděláván" a přiváděn k Bohu. Dnes se lidé rodí do tohoto světa s duší, která má tyto dávné schopnosti atrofované, ochrnulé - prostě nefunkční. Porovnáváme-li duši prvních lidí se stavem duše současníka, je to, jako bychom srovnávali člověka zdravého, plného sil a svižnosti, s pacientem ochrnulým po většině těla po mozkové příhodě.
Duše dnešních lidí jsou ochrnulé, nemohou se hýbat a sloužit Bohu. Tento tristní lidský stav se napravuje v Církvi, kde lidé nacházejí terapii a postupně se zde obnovují v duši alespoň ty nejdůležitější její schopnosti, bez nichž není možný věčný blažený život.
Duše člověka neléčeného, nepokřtěného a neuzdraveného vírou, duchovním životem, svatými Tajinami, jedním slovem - spojením se s Kristem, je v duchovním světě podobna člověku svázanému na rukou i na nohou, slepému a hluchému. Jak píše Nikolaos Kabasilas: taková duše nemůže mít účast na ráji, i kdyby neměla osobní hříchy, protože nemá vyvinuty duchovní smysly, aby viděla krásu ráje, slyšela Boží slova, je jako ochrnulá a nemůže se ve svobodě ráje pohybovat.Smysl Kristova příchodu spočívá v uzdravení člověka, pro které Kristus zřídil duchovní nemocnici, Církev, do níž vložil duchovní léky. Vlastní uzdravení člověka se děje sjednocením s Kristem. Svatí mučedníci se s Kristem spojili prolitím své krve. Lidé žijící v církvi se s Kristem spojují svatými Tajinami: křtem, myropomazáním, svatým přijímáním Těla a Krve Kristových... U mučedníků i lidí v církvi je však podmínkou, nutnou pro toto spojení, - víra. Bez víry není nic platné ani mučednictví, ani přijímání svatých Tajin.
A nyní již přímo k nedělnímu čtení:
Obraz lidí přinášejících tohoto nemocného v dnešním evangelijním čtení - to je obraz Církve, její víry, jejích modliteb. Církev se ujímá nemocného člověka a přináší ho ke Kristu, který kvůli víře Církve, vyléčí nemocného - odpuštěním hříchů. Odpuštěny jsou ti hříchy, tvá duše se zase může pohnout - může sloužit Bohu.
Je zajímavým detailem dnešního evangelia, že Kristus viděl nikoliv víru nemocného, ale „víru jejich“ - těch, kteří ho přinesli. A kvůli jejich víře ho uzdravil. A že měli víru! V Lukášově evangeliu se dokonce praví, že udělali ve střeše díru a spustili lože s nemocným k Ježíšovi, když se k němu nemohli dostat kvůli tlačenici té spousty lidí kolem. Takovou lásku měli ke svému nemocnému druhovi. Láska dala jejich víře smělost. A smělá víra má sílu k čemukoliv.
A aj, muži nesli na loži člověka, kterýž byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj.Zůstaneme-li ještě při jinotajném, alegorickém výkladu, pak můžeme říci o lůžku, na kterém ho s vírou přinesli, i o provazech, na nichž s vírou spouštěli toho nemocného ke Kristu, - to jsou svaté Tajiny (svátosti); a v těch reptajících a nespokojených učencích můžeme vidět prskající démony, kteří také - vědí všechno, ale nechápou nic; znají celou Bibli, ale Boží láska jej jim nepochopitelná.
A nenalezše, kterou stranou by jej vnesli, kvůli zástupu, vstoupili na dům, a skrze podlahu spustili jej s ložem uprostřed před Ježíše.
Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.
(Lukáš 5,18-20)
Dalším důležitým rysem našeho evangelia je svornost těch, kteří přinášejí nemocného. Jeden člověk by na to sílu neměl. Je tu předznamenána sborovost Církve: "Kde jsou dva nebo tři v mém jménu..."
Lidé spouštějící společně lože s nemocným Ježíšovi k nohám - to je obraz síly, kterou mají lidé, když spolupracují v lásce.
Takže evangelium, nad nímž právě hloubáme, je vyprávěním o Církvi. Podtrhuje vzájemnou lásku lidí, lásku, která dává víře tak důležitou smělost (v liturgických modlitbách se prosba o smělost často vyskytuje; v českém překladu je však toto slovo poněkud nepřesně převedeno jako "důvěra").
I úryvek z apoštolského listu, který církevní tradice vybrala k našemu evangelijnímu čtení, napovídá, že tématem této neděle je vyprávění o životě Církve.
Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás....To jsou krásná slova, že?
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, buďte laskaví druh k druhu.
V horlivosti neochabujte, duchem hořte, Hospodinu služte,
útěchu mějte v naději, v soužení mějte trpělivost a v modlitbě buďte ustaviční.
(Římanům 12,6-14)
Všechny dary, jimiž jsou lidé obdařeni, mají spolupracovat a vytvářet kompaktní Tělo Kristovo.
Onemocní-li některý orgán zdravého těla, rychle se opět uzdraví. Podobně i lidé - jsou-li sjednoceni láskou, mají neomezenou moc pomáhat jeden druhému. Všechno závisí na všech.
Až uděláme vše, co závisí na nás, vykonáme každý svou službu, položíme k nohám Ježíšovým nemoci svých bližních bez odsuzování, můžeme mít naději, že Boží Duch přijde jako oživující a vdechne život našemu společenství. Pak bude On léčit naše nemocné a doplňovat, čeho se nedostává.
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 7. 2007
Odhodlání církví k Pravdě (ad Jan Hus)
Skutečně nejde jen o (naše místní) odhodlání křesťanských církví nalézt pravdivý obraz Jana Husa, ale obecně o odhodlání křesťanských společenství především v západním světě svědčit o Pravdě a Evangeliu (to se vztahuje i k příspěvku o ekumenismu jakožto politicko-sentimentální náhražce Evangelia). Proč vlastně mladí lidé ve vyspělém světě nepřicházejí ke křesťanské víře (alespoň ne tolik, kolik bychom si přáli)? Proč byla generace 60.let tak okouzlena buddhismem, Maharishim, proč se mluvilo o "orientalisaci Západu", proč jsou dodnes (komerčně) úspěšní lidé jako Šri Činmoj? Proč se 70.lety nastalo znovuzrození kultu pohanských božstev? Proč Sex Pistols zpívali I am Antichrist? Nebylo to snad založeno na identifikaci tehdejší bristké společnosti s křesťanstvím? Proč o pár let později Dead Kennedys umístili na obal své desky obraz ukřižovaného Krista na dolarové bankovce? Ne snad proto, že by křesťanství v USA bylo vlastně jedním velkým byznysem? Proč i dnes u nás lidé hledají duchovnost u kdejakého šíleného šarlatána, proč se daří různým alternativním léčitelům, jak je možné, že lidé chodí na přednášky o amuletech, síle kamenů, menhirech, astrálních světech? Proč nám (vysokoškolsky vzdělaní) "vesmírní lidé" s vážnou tváří vyprávějí o tom, jak Aštar a spol. již evakuovali ze Země vrabce? Proč rockové kapely plní statisícové stadiony, zatímco křesťanské chrámy zejí prázdnotou? Zkrátka: proč má zkroucený jogín nebo léčitel s kyvadélkem takový úspěch, kdežto křesťané, snad s výjimkou radikálních amerických sekt, vypadají vedle toho všeho vyčpěle, nemístně, trapně? Jistě, důvodů může být a je mnoho. Co ale považuji za nesporné je skutečnost, že jedním z nich je to, že se z života obzvláště tzv. tradičních církví vytratila prvokřesťanská opravdovost, odvážné hlásání Pravdy, stání si za svým názorem třeba až k mučednické smrti, prostě - dodržování základních pravidel křesťanského života bez ohledu na okolnosti. Místo toho: beztvará ekumenická kaše, konference, "projekty" a v neděli "zajít" do kostela. U nás v Čechách, kde to má vlivem historických tragédií křesťanství dvojnásob těžké, vyvstávají tyto věci v hrůzných karikaturách - velehradských koncertech "dobré vůle", husovských konferencích, na kterých o Husa vůbec nejde apod. Koho můžeme oslovit? Vážná otázka. Ale jedno je jisté - lidé z nás, křesťanů, potřebují cítit "něco jiného". Budeme-li jako z modelíny, tu hot, tu čehí, pak nás opravdu nikdo nerozezná od politické strany nebo nějaké nadace. Po světě chodí spousta lidí s opravdovou touhou po ideálech. Do jaké míry mohou dnešní církve tuto touhu uspokojit? Z vlastní zkušeností vím, že prakticky každý člověk, který nezná Boha, hluboce, někdy až zoufale žízní. Umíme mu dát vodu života? Taktéž z vlastní zkušenosti vím, že často zoufale ne. A co se stane se solí, která pozbyla chuti, to všichni víme... Hospodi, pomiluj.
Administrátor
--- 11. 7. 2007
Rázný dokument z Vatikánu
Ekumenismus - znovu a jinak?
Vatikán dnes vydal dokument, v němž označil katolickou církev za "jedinou skutečnou Kristovu církev". Podle světových agentur tak fakticky upřel protestantům právo nazývat svá společenství církvemi. Agentura AFP podotýká, že vatikánské kruhy bezpochyby zavdaly podnět k široké polemice s ostatními křesťanskými vyznáními. Dokument zdůrazňuje jedinečnost a přednost katolické církve.
V uplynulých čtyřech dnech jde již o druhý významný text potvrzující katolické tradice - v sobotu vydal Vatikán dekret obnovující latinskou mši vedle liturgie v národních jazycích.
Šestnáctistránkový spis papežské Kongregace pro nauku víry tak potvrdil teze obsažené v kontroverzním textu nazvaném Dominus Jesus (Pán Ježíš) z 5. září 2000, který rovněž vyvolal v křesťanském světě vlnu nesouhlasu. I na dnešní text se ozvaly první odmítavé reakce, například německé evangelické církve.
"Kristus vybudoval na zemi jedinou církev, která je v plnosti představována pouze katolickou církví," praví se v prohlášení, "ostatní církve - pravoslavná a protestantské nemohou aspirovat na toto postavení." Vatikán uznává, že v ostatních křesťanských církvích, zvláště v pravoslavné, "jsou přítomny částečky svatosti a pravdy". Avšak mají vážné "chyby" (vady) - především to, že se nepodřizují římskému papeži.
Dokument tvrdí, že křesťanská společenství, která neuznávají papeže, se nemohou odvolávat na to, že jejich církevní činitelé jsou následníky apoštolů. Potvrzuje, že nynější ekumenická angažovanost katolické církve neznamená, že by se tato církev "zřekla přesvědčení, že je jedinou opravdovou církví Kristovou".
Text ale ujišťuje, že dialog s dalšími křesťanskými vírami zůstává "jednou z priorit katolické církve". Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965, v tomto smyslu "nechtěl změnit a ani nezměnil předcházející doktrínu církve", zdůrazňuje nynější dokument. Současně přitom odsuzuje "mylné interpretace" tohoto koncilu. Deklarace Dominus Jesus upozornila, že z hlediska katolické doktríny pouze katolická církev "disponuje plností prostředků požehnání".
Prohlášení obsahuje i obvinění těch duchovních, kteří interpretují závěry 2. vatikánského koncilu jako "uznání možnosti existence Kristovy Církve nejen v katolicismu, ale i v dalších křesťanských konfesích". "Omyly" tohoto typu Vatikán charakterizuje jako "chybné" a "neopodstatněné".
(Christnet a credo.ru 10. 7. 2007)
Pro ekumenické nadšence je to studená sprcha.
Není to však tak špatné, jak to může někomu na první pohled připadat. V podstatě se tím vracejí mezicírkevní vztahy, reflexe a sebereflexe církví do normálu. Předchozích několik desetiletí bylo vykolejeno klauniádou (pro pravoslavné na východě dosti krutou) polského papeže. Pokud jsi ještě před pěti lety někde řekl: "Prosím vás, jaké sjednocování?, vždyť římsko-katolická církev má stále ve své oficiální věrouce, že je jedinou skutečnou církví a kdo neuzná papežskou neomylnost, není podle ní pravým křesťanem; a tuto věrouku prostě nemůže jen tak opustit; jenom teď, na chvíli, o některých věcech mlčí," tak se na tebe všichni dívali jako na blázna, škarohlída, někoho, kdo stále chce vytahovat jakési středověké tmářství, které je přece už za námi. Evangelíkům už se chvěly ruce nedočkavostí, kdy budou přijímat v katolických kostelech, aniž by se museli sklonit před dogmatem papežské neomylnosti; některé pravoslavné zase příjemně lechtaly papežské výroky o dvou plících, jimiž musí církev plně dýchat, jinak není zdravá atd.
Jediný, kdo zůstal v obraze - jak se zdá -, byli anglikáni, kteří si bez ohledu na krásné výhledy jednoty s papežem dál kráčeli svou vlastní cestou - směrem ke svěcení žen do biskupské hodnosti a posléze k biskupskému svěcení homosexuálů, kteří se veřejně hlásí ke svým homosexuálním praktikám. V podstatě lze říci, že právě anglikáni na počátku nového tisíciletí udělili skomírajícímu ekumenismu, v té podobě jak jsme ho znali z uplynulých desetiletí, "ránu z milosti". Každému přece muselo být jasné, že biskupské svěcení žen a dokonce homosexuální biskupové definitivně zavřeli dveře k byť jen hypotetickému sjednocení všech křesťanských církví. V tradičních církvích nikoho ani nenapadne, že by se mohli sjednotit s církví, která světí ženy na biskupky, nebo dokonce vysvětí na biskupa toho, kdo ani neskrývá svoje homosexuální chování.
Po cestě anglikánů k New Age už s entuziasmem vykročily některé evangelické církve svým vyhlášením souhlasu s homosexualitou a s církevními "sňatky" homosexuálů. Tento kurs ihned radikálně odmítla Ruská pravoslavná církev (český překlad oficiálního stanoviska Moskevského patriarchátu: Církev nemůže schválit zvrácení lidské přirozenosti, kde se mj. píše: "Kvůli nastalé situaci je Ruská pravoslavná Církev nucena pozastavit práci společné koordinační komise a zmrazit své vztahy s Episkopální církví v USA."). A Vatikán tedy zareagoval dnes.
Návrat Vatikánu k poctivému hlásání svého vlastního učení, je zřejmě mj. důsledkem i tohoto ztroskotání vratké lodičky ekumenismu, kterou anglikáni poslali ke dnu.
Nu, tak jsme dnes zase v normálu, kdy se můžeme začít klidně a bez afektů spolu bavit. Všelijaké iluzijní obrazy vykouzlené papežem Janem Pavlem II. o sjednocení, které má nastat již co nevidět, zmizely - jako ve vzduchu lasery vykreslená show, když někdo vypne elektriku. (Mimochodem, pamatujete na výroky Jana Pavla II. z první poloviny 90. let, které naznačovaly, že se počítá se sjednocením pravoslaví s Římem k jubileu r. 2000?) Ve Vatikánu současný střízlivý papež otočil ekumenickým vypínačem, velkolepě nasvícené pódium zhaslo, a my si zase po spoustě let můžeme realisticky popovídat o tom, co nás rozděluje, a jaká by z toho mohla vést cesta ven. Vztahy mezi církvemi se mohou opět zakládat na realitě a nikoliv na snech (které pro svou lživost občas připomínaly spíše noční můru).
Otevírá se tím cesta k novému ekumenismu, který nebude blouznit o fiktivní jednotě všech, "kdo věří v Krista" a definitivně se rozloučí s heretickou "teorií větví" (tuto ekumenickou teologii důrazně odmítl i moskevský pravoslavný patriarchát; český překlad oficiálního dokumentu RPC: Základní principy vztahu Ruské pravoslavné církve k jinoslavným - bod 2,5.)
P.S.
Nezapomínejme ani na to, že sebereflexe katolické církve jako "jediné skutečné Kristovy Církve" se ve své podstatě zakládá na autentické starokřesťanské eklesiologii (uznávající pouze jedinou Církev, která dle samého svého principu nemůže být rozdělena, jelikož její charakteristickou vlastností je eucharistická jednota a jednota víry i učení; cokoliv stojí mimo tuto jednotu - vyjma některých nouzových a specifických situací - je touto eklesiologií stavěno mimo Církev Kristovu). Z hlediska pravoslaví sice Řím na sebe tuto eklesiologii vztahuje neoprávněně, ale v tuto chvíli můžeme kladně hodnotit samotný fakt, že se Řím k této původní křesťanské eklesiologii znovu otevřeně přihlásil a máme tedy vůbec o čem spolu jednat. Neboť oboustranné vyznávání původního učení o Církvi vytváří předpoklad pro nalezení společné řeči. Papež Benedikt tím tedy učinil další krůček Vatikánu směrem k pravoslaví.
O směřování papeže Benedikta viz i dřívější příspěvek na Ambonu:
K výročí papežova pontifikátu Posel minulosti v zemi budoucnosti.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 193 do č. 196)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.