Ambon
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 6. 2007
V sobotu zesnul nejstarší duchovní celé Církve
V sobotu zesnul v San Franciscu ve věku 111 let prot. Ilija Ven, pravděpodobně nejstarší duchovní v celém pravoslavném světě. O.Ilija byl knězem čínského původu. Věčná paměť!
(www.pravoslavie.ru)
Administrátor
--- 6. 6. 2007
Zprávy z tisku - reality show
„Idea holandské reality-show, ve které smrtelně nemocná žena vybírá, kdo ze tří možných příjemců dostane její ledviny, nemá z morálního úhlu pohledu žádné ospravedlnění,“ říká profesor Moskevské duchovní akademie, diákon Andrej Kurajev.
„Člověka, který má být dárcem, odsuzujeme k tomu, aby rozhodoval o osudu dalších lidí - a to o jejich životě či smrti. Tedy mj. klademe na dárce nejvyšší odpovědnost. Zdá se mi, že není lidské takto zacházet se smrtelně nemocným člověkem.“
Podle scénáře této reality-show, která začíná být vysílána v Holandsku v tento pátek, bude žena - dárce studovat životopisy účastníků konkursu na její orgány a jejich osobní údaje. Bude hovořit s jejich přáteli a příbuznými. Diváci tohoto show mohou ženě posílat vzkazy s radami a doporučeními.
Otec Andrej mj. poukázal na zjevně nezdravý charakter konkurenčního zápasu, který vznikne mezi účastníky a potenciálními příjemci orgánů. „Tito nemocní lidé budou přivedeni do situace, kdy v nich vnikne řevnivost a vzájemná zloba. „Běda těm, kteří prohrají v tomto konkurenčním boji, možná zemřou,“ uvedl pracovník agentury reality-show.
Lze však předpokládat vysokou sledovanost tohoto show. „Smutná zkušenost poslední doby nás učí, že vše, co se odklání od tradiční morálky, se dosti rychle stává normou,“ poznamenal diákon Andrej Kurajev.
(Intexfax)
Administrátor
--- 6. 6. 2007
Další americké základny budou v Rumunsku
Starověrci se obávají, že zůstanou bez rybolovu
Poslanec rumunského parlamentu vypráví, proč bojuje proti otevření vojenských základen USA v Rumunsku
V interview „Čas pro novinky“ uvedl poslanec rumunského parlamentu Miron Ignat, proč vystupuje proti budování amerických vojenských základen na území Rumunska. Ignat zastupuje v parlamentu společenství Lipovanů, což je etnická skupina ruských staroobřadců, která (v 18. stol.) našla útočiště na okrajích ottomanské říše. Podle tradice bydleli v lipových domech - od toho jejich název. V současnosti je jich 37 tisíc (bylo jich asi 100 tis.) Žijí soudržně v deltě Dunaje.
Ignat byl 2. května 2007 jediným, kdo hlasoval proti rozmístění základen USA na rumunském území. Říká: „Rumunsko je člen NATO, bylo by tedy logické, kdyby zde byly základny NATO, na kterých by sloužili ne jenom Američané, ale Italové, Slováci, Bulhaři i rumunští vojáci... a EU může mít po letech i své ozbrojené síly...“
„Pobýval jsem v lipovanských vesnicích v dunajské deltě - v Žurilovce a Sariku, a zde je rybolov hlavním zdrojem příjmů. Vesnička Žurilovka je vzdálena 5 km od cvičiště Babadar, což je jedna z budoucích základen USA. Vesnice Sarik je vzdálena 7 km. Lidé se na mne obraceli s dotazy: »Co bude s tím cvičištěm? Když tam jsou manévry rumunské armády a střílí se ze zbraní těžkého kalibru, třesou se nám nejen okna ale i stěny domů. Co bude s našimi domy za pět let? Když probíhají cvičení, máme zakázán rybolov. Někdy sedíme doma celý týden. Kdo nám uhradí ztrátu, až tu budou Američané?«“ vypráví Ignat a dodává:
„Již dva Rumuni byli na rumunském území zabiti Američany z neopatrnosti. Tito vojáci nebyli nikterak potrestáni. V tichosti je vrátili do vlasti. A o smrti obyvatele Konstancie při cvičení Američanů na vojenské letecké základně, kterou Rumunsko přenechalo americkým vojskům na začátku kampaně v Afghanistánu a Iráku, nepadlo v tisku ani jediné slovo.“
(Bukurešť, „Čas na novinky“, 4.6.2007)
---------------------------------------
Malé zamyšlení
Takže další vojenská základna, další stíhačky, další rakety, další radary, další jaderný arsenál, další napětí, další frustrace těch, proti nimž jsou tyto rakety instalovány, další zloba v odpověď na další povýšeneckou aroganci...
Myslím si, že se Američané málo snaží porozumět světu. Vypadá to tak, že jsou tak zaujati svým způsobem života a obdivují se už jen sami sobě, až zcela přijali myšlenku, že jejich způsob života je to nejlepší pro všechny lidi na světě. Je to svého druhu nábožná víra - víra v Ameriku, uctívání Ameriky. Alespoň to působí takovým dojmem. Věří v americkou demokracii, americký sen, americký fotbal, americkou ekonomiku, americké hamburgery, vědu a NASA, dolar, auta, zábavu, - a zbraně. A že nemohou pro lidstvo udělat nic lepšího, než šířit americký způsob života po celé planetě, třeba i za pomoci násilí, až bude všude jen mír - „americký mír“ (není to nic nového - z dějin už známe tzv. „římský mír“, který svého času zahrnoval celý známý svět; do té doby, než se některé ty pacifikované nárůdky nedaly do pohybu a při tom - jakoby mimochodem - se vrhly na vnitřně se už rozkládající imperiální „věčné roma-polis“ a oškubaly ho jako slepici).
Mohl bych podepsat výrok L. Vaculíka o Americe: „Cítím povinnost předpokládat, že tam jsou i nějaké ctnosti a kultura.“ Doufám v to. I když - z dálky to tak dosti často nevypadá. A z takového Iráku nebo Bělehradu už vůbec ne. A v amerických ilegálních vězeních pro „podezřelé z terorismu“ tomu zřejmě věří sotvakdo.
Ameriko, Ameriko. Kdysi slavná, kdysi nadějí mnohých... Nyní, když se proti tobě obrací zloba celých mas jinak smýšlejících lidí a pronárodů, ty se ani nesnažíš porozumět jejich důvodům, obavám a argumentům. Ve své zahleděnosti do sebe se domníváš, že tě před touto zlobou prostě ochrání tvé sofistikované zbraně, kterými se snažíš pokrýt planetu.
Jak už kdosi nedávno napsal, existuje něco jako „moc bezmocných“ či válka bezbranných. Dalekonosnými raketami můžeš zvítězit jen nad tím, kdo má také podobné rakety a spoléhá na ně. Sebedokonalejší jaderný arsenál ti však není nic platný, když staneš proti mase lidí, kteří žádné rakety a radary nemají a tudíž na nic takového nespoléhají. Ale mají odhodlání. A s radostí obětují své vlastní životy. Pospíchají umřít v boji za svou věc. To jsou jejich zbraně. A tyto jejich zbraně jsou smrtonosnější než jakákoliv tvoje balistická raketa s jadernými hlavicemi. A právě tyto jejich zbraně pak většinou zcela scházejí v arsenálu těch, kdo mají jen ty své milované rakety.
Ty spoléháš na své rakety a nikoliv na své lidi, před kterými se musí tvůj prezident schovávat. Kdyby se neschovával, nepřežil by uprostřed svého vlastního lidu ani týden. Žádná osoba po celém světě se nemusí tak nákladně ukrývat - za nejlepší ochranku, za neprůstřelná skla, za kordony policie, za agenty FBI a CIA a za všelijaké tajné vykoumané metody...
Jak pošetilé je doufat, že tě ochrání, když budeš vzbuzovat strach. Každý tyran byl dříve či později smeten. Není lepšího důvodu k nenávisti než strach. Nebylo by lepší snažit se, aby tě všichni milovali?
Ameriko, pyšný ostrove blahobytu, který tyješ z celého světa. Všichni tě opustí, až uhodí tvoje hodina. Což nechápeš, kam kráčíš? Do nebes se povznášíš, ale co když budeš svržena? Vzpamatuj se; možná je ještě čas... Dnes už tě bije voda, vzduch, země i oheň, jimiž jsi pohrdala. Zítra tě mohou trhat na kusy ti, které přezíráš.
Připomenu ti jedno staré proroctví z Bible:
Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. ...
Nuže tedy, užijme (si) zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být (pro nás) bez užitku."
...
Hospodin se jim vysměje.
A budou zneuctěnou mrtvolou, navěky pohrdáni i mezi mrtvými. Neboť on je srazí po hlavě, že ani nehlesnou, vyvrátí je do základů a až do konce zůstanou úhorem, ocitnou se v mukách a jejich památka zanikne.
Při zúčtování svých hříchů přijdou zlomeni strachem, a jejich nepravosti je usvědčí tváří v tvář.
...
(Hospodin) vezme plnou zbroj svého rozhorlení a ozbrojí tvorstvo k odvetě proti nepřátelům.
Naostří pak náhlý hněv do kopí a (přírodní) svět spolu s Ním bude bojovat proti nerozumným lidem.
Půjdou přesně šípy blesků a jako z dobře ohnutého luku poletí z oblaků na cíle své.
Krupobití bude jako palba kamenů, plná hněvu, a padnou pod tím města, vzedme se nevolí proti nim mořská voda; proudy je pak zatopí prudce.
Proti nim povstane silný vítr a rozfouká je jako smršť; a zpustoší nepravost celou (jejich) zemi. Zločinnost vyvrátí trůny mocných. Slyšte tedy, králové, a mějte rozum! Poučte se, soudcové končin země! Slyšte, kdo ovládáte davy a jste pyšni na řady národů! Neboť vláda je vám dána od Hospodina a vaše moc od Nejvyššího!
...
Vždyť moc vám byla dána od Hospodina a vládu vám svěřil Nejvyšší. On si ověří vaše skutky a přezkouší záměry.
Měli jste sloužit jeho království, ale nebyli jste správnými soudci, Zákon jste nezachovávali a nejednali jste podle Boží vůle.
Děsivě a rychle na vás přijde: přísný soud stihne předáky.
Nepatrnému se dostane milosrdenství, zato mocní budou tvrdě pohnáni k odpovědnosti.
Neboť Vladař všech neustoupí před nikým, nedá se ovlivnit žádnou veličinou; vždyť on učinil malého i velkého a o všechny stejně pečuje.
Mocné však čeká přísný výslech.
Vám tedy, vládcové, platí má slova, abyste se naučili moudrosti a nepadli.
(Výběr z Knihy moudrosti Šalomounovy; korigováno podle církevně slovanského znění)
Administrátor
--- 4. 6. 2007
Neděle všech svatých
Neděle všech svatých
První neděle po Padesátnici je pravidelně zasvěcena památce všech svatých. Proč je v pravoslavné tradici svátek všech svatých tak těsně spojován se svatodušními svátky? Možná ke stálé připomínce, že Duch Svatý sestoupil, aby posvěcoval lidi, aby je uváděl ke smyslu jejich existence. Ano, svatost (nic menšího než svatost) je cílem lidského života, jeho smyslem; je důvodem, proč jsme byli posláni na svět.
V hebrejském významu pojmu „svatý“ zaznívá slovo „vydělený“, „oddělený“, „vyjmutý“. Myslí se tím - co je svaté, je odděleno od světského; vyňato z pomíjivosti k nepomíjivosti. Mohli bychom tedy vyvodit, že první krok našemu posvěcení musíme učinit sami - oddělit se od marnosti a zasvětit se věcem nehynoucím. Jen na nás zaleží, jestli svou duši, své myšlenky a srdce upíšeme rychle pomíjejícím klamům, či je zasvětíme neproměnné realitě duchovních hodnot. Buď bude naše srdce umírat spolu s pomíjejícím, nebo bude žít naplněno věčným.
Dílo svatosti a posvěcení člověka je výsledkem naší spolupráce s Bohem. Učiníme-li první krok k Němu, on k nám deset. Člověk se zasvěcuje a Duch Svatý ho posvěcuje.
Sv. Theofan Zatvornik: „Všichni svatí byli učiněni a jsou činěni svatými blahodatí Svatého Ducha. Blahodať (milost) Svatého Ducha způsobuje, že člověk přináší Bohu pokání (člověk, který se zbavil blahodati, se nemůže kát, a tím je mu uzavřen duchovní život; pozn.), blahodať dává člověku odpuštění hříchů; blahodať nás uvádí do zápasu s vášněmi a žádostmi a korunuje tento boj čistotou a bezvášnivostí. A takovým způsobem se zde objevuje nové stvoření, které je hodno „nového nebe a nové země“ (Zjev 21,1). Snažme se kráčet ve stopách svatých. Evangelium učí, že je k tomu potřeba nebojácného vyznávání víry v Ježíše Krista a že láska k němu nám má být nadevše; máme vzít kříž sebezapření a v srdci se zřeknout všeho pozemského. Je čas začít.“
V dnešní době je zde na Západě lidový pohled na svatost už natolik pokažen, že můžeme občas zaslechnout, jak si lidé ospravedlňují nějaký svůj poklesek slovy: „No co, nejsem přece svatý, jsem normální člověk.“ Tragické nedorozumění! Právě svatost je přece normální stav člověka (chápeme-li jako normu lidský stav, ve kterém a pro který ho Bůh stvořil). Hřích a vášně jsou přímo ve svém kořeni čímsi zcela nenormálním, co člověka ničí, zotročuje, rozkládá a deptá. Jenom takový člověk, který se dotkne svatosti, může alespoň rámcově pochopit, co je to svoboda, a poznat skutečné štěstí.----------------------------
V tento den čteme při liturgii z Písma z listu ap. Pavla:
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář.
Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.
Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno,
neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(Židům 11,33- 12,2)
Pro svět je život a zápas svatých nepostižitelným tajemstvím. Svět nechápe, když slyší o lidech, kteří „zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení... bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ Svět se táže: „K čemu je to dobré? Proč takový fanatismus?“
Ano, je tu jakési tajemství svatých, které když s nimi nesdílíš, nemůžeš pochopit tu udivující pevnost a věrnost. Evangelium dává několika slovy k tomuto tajemství klíč:
Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jeho před Otcem svým, jenž jest v nebesích.
Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.
Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti tchyni její.
A nepřátelé člověka budou domácí jeho.
Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.
A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden.
... kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.
(Matouš 10,32-39)
Tohle je to tajemství. Totiž ti, které jmenujeme svatými, přijali Ježíše Krista nikoliv jako „ideál“ či jako „princip“ nebo jako „energii“ ale jako živoucí „Osobu“. Zvolili si ho, zamilovali si ho a nebáli se to učinit ani ve společnosti, pro kterou je Kristus buď nikým nebo čímsi mlhavým a neurčitým. A kdyby jim kdokoliv pravil: „Vyber si, buď já nebo Kristus,“ bez váhání by zvolili Krista. I tváří v tvář nebezpečí smrti. A proto je Kristus vybral a vyvolil před Otcem nebeským. A všichni svatí budou jednou soudit svět. (1.Kor 6,2)
Připadá vám taková volba jako fanatismus? Pokud ano, pak jen připomeneme, že tedy vnímáte i svaté apoštoly jako fanatiky, a nejen je, ale i samotného Pána Ježíše. Jistě, pro humanistickou a osvícenskou civilizaci, která do středu všeho staví člověka a nikoliv Boha, bude každé opravdové náboženství a jeho projevy čímsi podivným, nebezpečným, nevyzpytatelným, ba fanatickým (dnes se vžilo používat pro podobné „odporné jevy“ terminus technicus fundamentalismus). Stačí však pohlédnout na dějiny 20. století, abychom se přesvědčili, co všechno je schopno přivést do světa nové osvícenské náboženství uctívající nesvatého člověka.-----------------------------
V církevním kalendáři je každý den ozdoben památkou řady světců a světic Božích. Zdaleka však tam nejsou zapsáni všichni. Mějme na paměti, že o nesmírném množství (o většině) svatých nevíme. Kolik jich jen žilo na pouštích či v horách, utajeno v odlehlých jeskyních a na jiných nepřístupných místech. Jen některé poustevníky, kteří by jinak odešli z toho světa, aniž by o nich kdo věděl, Bůh ve své péči o nás zjevil (např. sv. Marii Egyptskou, o které jsme zde psali ve Velkém půstu, či Onufria Velikého); jejich životy jsou nám tak dány k poučení a inspiraci. V naprosté většině podobných případů, však Hospodin vyslyšel modlitby těchto eremitů, a nechal je žít a zemřít v nepoznání a utajení.
A kolik prvokřesťanských mučedníků svatě skonalo, když dosvědčilo víru v Krista prolitím své krve! Většinu z nich neznáme jménem (viz památka uvedená v kalendáři u jednoho dne: „Otec se synem ukřižovaní“) nebo o nich ani nevíme! A nejedná se zdaleka jen o mučedníky prvních třech staletí po Kristu! Mnoho mučedníků se narodilo pro věčný život při útocích Peršanů nebo v době ikonoborectví. Na Svaté hoře Athos se řada mnichů raději stala mučedníky, než aby přijala brutálně vnucovanou unii s římským papežem. Další armáda mučedníků svědčila v dobách tureckého jha na Balkáně (za všechny ty zástupy křesťanů nabodnutých na kůl, sťatých a umučených s důmyslnou krutostí zde připomeňme slavné mučedníky sv. Rafaela, Nikolaje a Irínu, kteří dnes konají hojné zázraky a uzdravení). A kdo by mohl spočítat svaté mučedníky, kteří oslavili Boha prolitím své krve v Rusku za bolševiků a komunistů?
Nu, a konečně - kolik prostých křesťanů tiše žilo a skončilo svou pozemskou pouť ve svatosti a jejich duše se zařadily do počtu svatých u Božího trůnu...
Církev si ostatně neklade za cíl zařadit do kalendáře všechny svaté křesťany. Vybírá jen některé památky těch svatých, kteří se zvláště proslavili, jejichž pověst svatosti se Božím řízením po Církvi nad jiné rozšířila, konají podivuhodné zázraky, jejich život poučuje a inspiruje.
A tak, aby se jednou do roka uctila památka skutečně všech našich svatých - známých i neznámých - je tu den svátku všech svatých.
Sv. Theofan Zatvornik to shrnuje: „...protože bylo mnoho neznámých Božích bojovníků, aby nezůstali bez úcty, ustanovila svatá Církev den, kdy oslavuje všechny, kteří po všechny věky sloužili Bohu, aby nezůstal žádný svatý, který není oslavován.“
Církev nezná západní obyčej, kdy proces svatořečení prochází různými stupni, až to připomíná nějaký úřední postup; ani nezná uctívání povolené jednou do roka a na jednom místě; ani nepoužíváme západní zvyk, který svatořečení pojímá jako podivný soudní proces, ve kterém advokát Boží a advokát ďáblův shromažďují protiargumenty... To vše je poklesle lidské pojetí svatosti. Svatořečení v Církvi není lidské dílo, ale Boží. Sám světec oznámí Církvi, že z Boží prozřetelnosti má být jeho památka oslavena na zemi. Většinou slavnost kanonizace už jen reflektuje duchovní situaci v Církvi, když se rozmůže úcta k některému zesnulém pravoslavnému křesťanu a trvá i přes generace, dějí se zázraky a věřící se k tomuto svatému dlouhodobě modlí.Od teďka budou všechny neděle po celý rok počítány podle svého pořadí od Padesátnice. Celý kalendářní rok (až do příštího Velkopostního období) je tím vztahován k uplynulým Svatodušním svátkům. Výstižné vyjádření významu události sestoupení Svatého Ducha na Církev!
Když se s aktem svatořečení otálí, pak si jej prostě vynutí věřící, jako jsme to mohli sledovat před několika lety v případě kanonizace posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny, mučedníků. Uctívali je už prakticky všichni ruští věřící, jejich ikony byly všude, bohoslužby k nim se tiskly a rozšiřovaly. Pověsti o zázracích vykonaných carem mučedníkem byly známy po celé zemi. A to vše ještě před oficiální kanonizací. Za této situace se posvátný synod ruských biskupů rozhodl předložit návrh na svatořečení sněmu, který se konal v r. 2000, a posléze vykonat slavnostní kanonizaci, po níž celá církev volala. Bylo tenkrát svatořečeno celkem 1154 nových svatých (z toho 1090 novomučedníků a vyznavačů ruských, kteří trpěli ve 20. století).
K modlitbě není potřeba oficiální kanonizace. Konec konců kanonizace jako taková je vlastně dosti novodobá záležitost. Dříve byl hrob, na němž se začaly dít zázraky a lidé se uzdravovali, po nějakém čase prostě otevřen, ostatky světce zkoumány a případně vyzdviženy (pokud se ukázaly jako zázračné); následně se přenesly do chrámu s modlitební oslavou jako svaté ostatky a předložily k uctívání. Prvotním důvodem pro translaci ostatků byly tedy zázraky na hrobě. V principu byl za svatého považován každý mučedník, který trpěl za pravoslavnou víru. V Byzanci byl prý za svatého považován každý biskup, který zemřel na své katedře. V době prvokřesťanské byl nazýván svatým každý věrný křesťan už za svého života (to se dodnes udrželo v textu svaté liturgie).
O uctívání a liturgickém používání ostatků mučedníků jsou zprávy již z dob prvokřesťanských (viz zvyk konat Eucharistii na hrobech mučedníků, z čehož se vyvinula církevní praxe, která požaduje, aby v každém oltáři byla v prestolu či v antiminsu uložena částečka ostatků některého mučedníka, a bez těchto ostatků není dovoleno sloužit Eucharistii; o prvokřesťanské úctě k ostatkům viz např. Život sv. Polykarpa, učedníka apoštola Jana.)
Ilustrace: Vladimirská ikona Matky Boží,
jejíž svátek letos v neděli Všech svatých v Rusku též oslavují
Církev tvá, Kriste, Bože náš, krášlí se krví mučedníků celého světa,
jako by se nachem přioděla, a šarlatem purpurovým ozdobena
jejich ústy volá k tobě: Sešli lidem svým hojná slitování.
Na zemi žijícím uděl pokoj a duším našim milost velikou.
(Z bohoslužebných hymnů zpívaných v pravoslavných chrámech o této neděli)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 172 do č. 175)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.